OBRAZEM: Spitfire na Klárově. Ve stejném letadle bojovali letci za naši svobodu
Ikonická stíhačka
- čtk,
U památníku Okřídleného lva na pražském Klárově je k vidění přesná maketa letounu Supermarine Spitfire – ikonické britské stíhačky Královského letectva. V kabině „temperamentní dívky“ létali i českoslovenští letci během druhé světové války. Na přelomu 40. a 50. let sloužila stíhačka také izraelskému a arabskému letectvu.
„Někdy v roce 2008 nás napadlo, že by bylo dobré vozit s sebou na přednášky a besedy také něco skutečně ‚leteckého‘. Samozřejmě symbol našeho klubu – skutečný spitfire – byl s cenou daleko přes 100 milionů korun nedosažitelný. Proto bylo rozhodnuto postavit sice nelétající, ale přesnou maketu 1:1,“ píšou na svých stránkách členové klubu Czech Spitfire Club, kteří maketu po pěti letech náročné práce zhotovili. „Dodnes není úplně hotovo, chceme ještě doplnit vybavení kabiny a poziční světla,“ dodávají.
Maketa ikonické britské stíhačky s českou vlajkou na boku je na pár dní k vidění na pražském Klárově poblíž metra Malostranská v rámci oslav 100. výročí založení československého letectva. Následně se v sobotu přesune do Sychrova.
Páteř Královského letectva
Spitfire jako jeden z mála letounů – samozřejmě průběžně modernizovaný a dostávající například silnější motory – sloužil v první linii po celou dobu druhé světové války. Elegantní letoun s typickým elipsovitým křídlem se do vzduchu poprvé vznesl v březnu 1936 a o čtyři roky později se dočkal bojového křtu, a to během německého vpádu do západní Evropy. V té době se ale mělo RAF spitfirů jen něco málo přes sto a nejslavnější etapa jejich služby měla teprve přijít.
Ještě na začátku bitvy o Británii, ve které se od července do října 1940 rozhodovalo o osudu ostrovního království a tak trochu i celé války, tak ještě spitfiry hrály v rámci RAF „druhé housle“. Hlavní tíhu bojů totiž zprvu nesly jednodušší a hlavně dostupnější stíhačky Hawker Hurricane, představené zhruba o rok dříve než Supermarine Spitfire. Ještě začátkem července 1940 totiž mělo RAF k dispozici zhruba 350 hurricanů a jen 160 spitfirů, tento stav se měnil jen pomalu.
Není proto žádným překvapením, že hurricany během bitvy sestřelily více nepřátelských strojů než spitfiry, poměr byl zhruba tři ku dvěma ve prospěch pomalejších a plátnem potažených stíhaček. Lepší skóre strojů, na kterých létala během roku 1940 i většina československých pilotů Královského letectva, ale bylo také důsledkem používané taktiky. Zatímco spitfiry primárně bojovaly s rychlými a obratnými stíhačkami Messerschmitt Bf 109, hurricany měly za úkol ničit bombardéry.
Během dalšího vývoje války se ale ukázalo, že budoucnost jednoznačně patří spitfiru. Na modernější a výkonnější stroje postupně přecházely další a další stíhací perutě RAF, včetně tří československých; první z nich se dočkala už v květnu 1941 nejmladší „třistatřináctka“. Po odražení německého nebezpečí létaly spitfiry létaly nejen jako doprovod spojeneckých bombardérů, ale podnikaly i ofenzívní akce proti pozemním cílům, nad okupovanou Evropou například často útočily na vlaky.
„Temperamentní dívka“, která plivala oheň i za Izrael
Po válce se spitfiry dostaly i do výzbroje čs. letectva, vláda pořídila v Británii sedm desítek zbrusu nových stíhaček, do republiky přelétly v létě 1945. Spolu se sovětskými letouny se spitfiry staly základem obnoveného stíhacího letectva, kde létaly pod označením S-89. Koncem 40. let prodalo Československo většinu z nich do Izraele, kterému pomohly obhájit nezávislost. Ve vzduchu se přitom často stroje s Davidovu hvězdou střetávaly se stejnými letouny, jen v barvách arabských nepřátel.
Tyto „bratrovražedné boje“ na přelomu 40. a 50. let byly poněkud hořkou tečkou za kariérou letounu, který se zrodil podle specifikací britského ministerstva letectví z roku 1931. Jeho kořeny lze ale najít v závodních plovákových letounech, kterými se firma Supermarine proslavila a jež získaly řadu rychlostních rekordů. Jejich autor Reginald Mitchell se stal i konstruktérem nové stíhačky. Prototyp s otevřenou kabinou a pevným podvozkem, který vzlétl v únoru 1934, se ale příliš nepovedl.
Tím pravým letounem se ukázala být vylepšená konstrukce, která se prvně ocitla ve vzduchu o dva roky později. Do výzbroje se ale letoun, který brzy poté dostal jméno Spitfire (ve významu temperamentní dívka či žena), dostával kvůli složité výrobě poměrně pomalu. Potíže se nicméně časem podařilo překonat a nakonec vzniklo přes 20 000 spitfirů. Konstruktér Reginald Mitchell se však úspěšné služby svého nejslavnějšího výtvoru nedočkal, už v červnu 1937 zemřel na rakovinu.
