České ekonomice teď nechybí investice, jestli něco nepotřebuje, je to balancování rozpočtu!

Debaty o české ekonomice odrážejí mnohdy totální nechuť debatujících ověřit si alespoň elementární fakta natož snad dokonce využít základních poznatků ekonomie. Stávající navzájem provázané debaty o investicích i o rozpočtu jsou toho ukázkovým případem. 

Nejprve tedy k investicím, k jejichž zbožštění v debatě nezanedbatelnou měrou přispěl M. Zeman, (vyslovování slova investice startuje evidentně masivní produkci endorfinů v těle hlavy státu). A v předvolebním čase to po něm s nadšením opakují další političtí vůdci. Jen 20 vteřin strávených na gůglu by ovšem politickým vůdcům této země, nebo jejich jistě kvalifikovaným poradcům, nemluvě o analyticích a komentátorech předních hospodářských periodik, tak jako mně, mohly stačit. Jedním dotazem by totiž zjistili, že v roce 2017, posledním, kdy jsou k dispozici finální data za všechny země EU, jsme byli nejvíce investující zemí EU (měřeno podílem investic na HDP). Vůči Německu, se kterým se tak rádi porovnáváme, investujeme z každé vydělané koruny, či eura, zhruba o čtvrtinu víc. Nejvíce investujícím státem EU jsme od roku 2015, před tím jsme z tohoto hlediska většinu let přinejmenším „stáli na bedně“. Investujeme každým rokem kolem čtvrtiny vytvořené přidané hodnoty (což je to, co vyjadřuje ukazatel HDP), a tak v roce 2018, jak naznačují odhady a předběžná data, opět v této disciplíně „vítězíme“.

Podíváme-li se na cenu investic, tedy úrok, jsme země, kde se získáváním finančních zdrojů určitě není problém. Půjčujeme si eura, či dolary za úrok srovnatelný s nejspolehlivějšími dlužníky jádra eurozóny. Vyšší úrok na koruně neodráží riziko, či neochotu investorů půjčovat, ale vyšší sazby ČNB dané tím, že slušně rostoucí ekonomika s nejnižší nezaměstnaností ne v eurozóně, ale mezi všemi vyspělými ekonomikami světa, prostě potřebuje méně uvolněnou měnovou politiku. A peněz na investice je u nás evidentně dost, jak ukazuje ochota obyvatelstva i investorů investovat nejen do spolehlivějších projektů jako jsou nemovitosti, výrobní zařízení atp., ale i do projektů dosti rizikových. Peníze u nás prostě na svou existenci zatím získá třeba i projekty rozvozu potravin tedy Košík, Rohlík, a obávám se, že by je sehnal, či sehnal a sežene i každý Kurník nebo brouk Pytlík.

Samozřejmě ale máme pocit, že nemáme dost bytů. Určitě nás frustruje, že se trvalým úsilím ministerstva dopravy a dalších silových ministerstev, povedlo dosáhnout stavu, kdy je vlak preferovaným, často nejrychlejším a určitě nejspolehlivějším způsobem dopravy mezi většinou významnějších měst. Cenný úspěch dosažený navíc i bez masivních investic do kolejového svršku. Chtěli bychom jistě všichni, aby naše školství bylo ještě mnohem kvalitnější. Atd. V objemu investic ale problém není. Stavební řízení, soudní spory o pozemky nutné k budování infrastruktury, platy učitelů, nic z toho se nevztahuje k objemu investic. Ale my ho řešíme, diskutujeme, věnujeme mu pozornost. V nejvíc investující zemi EU…

Podobně s rozpočtovou politikou. Zcela marně a, obávám se, dosti osamocen se už léta snažím vysvětlit, že to, jestliže se zadlužujeme nebo ne, není dáno znamínkem výsledku rozpočtu, ale tím, jak se vyvíjí náš dluh vůči přidané hodnotě české ekonomiky, tedy HDP. HDP je totiž vlastně to, co česká ekonomika vydělá, a my to můžeme rozdělit např. mezi zisky a platy. A tak, jako dluh rodiny je třeba poměřovat s tím, co rodina vydělává, i vývoj dluhu našeho státu je třeba hodnotit z hlediska toho, jak se vyvíjí její přidaná hodnota, tedy HDP. Česká ekonomika roste. I v tyto roky ekonomického zpomalujícího růstu se její přidaná hodnota, HDP, každý rok zvyšuje o něco mezi 4 a 5 procenty. To ale znamená, že se oddlužujeme, dluh vůči naší schopnosti vytvářet přidanou hodnotu klesá ještě při rozpočtovém deficitu někde kolem 1,6%. Uvědomíme-li si, že 1% HDP dnes představuje asi 50 mld. Kč, a v loňském roce skončil rozpočet přebytkem zhruba 47 mld. Kč, je evidentní, že to je hodnota, ke které se letos ani příští rok nepřiblížíme. Neboli, naše zadlužení se bude letos i napřesrok snižovat, i kdyby „hrom bil“.

K tomu se připojuje elementární makroekonomická úvaha. Zpomalující ekonomiku, neradno dále brzdit. Takže tu máme ekonomiku s velmi rozumným, nízkým, poměrem dluhu vůči HDP, v situaci, kdy se i při zpomaleném růstu a stávajícím vývoji deficitu, i kdybychom v podstatě nečinili vůbec nic, bude naše zadlužení dále snižovat. Proč v takové situaci hledají ministerstvo financí a další vůdcové země další ekonomiku zpomalující úspory a dodatečné příjmy, musí být vnějšímu pozorovateli záhadou. Vnitřnímu už méně. Elementární ekonomická úvaha a proticykličnosti rozpočtové politiky je české debatě o rozpočtu dlouhodobě cizí. U nás je dlouhodobě rozpočtová politika procyklická, což, troufnu si tvrdit, odráží i popularitu rozpočtových politik tzv. zdravého rozumu, které jsou však často velmi masochistického rázu. I Slovensko to dokáže, u nás ale rozhodování o rozpočtu s rozumnou ekonomickou politikou mnoho společného nemá, takže se vláda, kterou spojuje mj. nenávist k Mirkovi Kalouskovi, chystá spáchat kalouskovskou chybu.

Takže nyní, místo toho, abychom debatovali, jak přesměrovat a odblokovat vcelku více než dostatečnou investiční činnost v oblastech, kde cítíme problém, hledáme rozpočtové příjmy a úspory ve výdajích. V podstatě tedy hledáme řešení dvou problémů, které existují jen v mysli vůdců a účastníků ekonomické debaty. Vynásobením dvou záporných čísel sice vzniká číslo kladné, řešením dvou neexistujících problémů však vznikají jen návrh nesmyslných hospodářských opatření. Takže debatujeme zdanění rezerv pojišťoven (de facto trestání opatrnějších pojišťoven, které v minulosti vytvářely rezervy na rizika na úkor zisku) a v bankovnictví fond na investování z už dnes zdaněných dividend vyplácených ze zdaněných zisků pro banky. V porovnání třeba i s nepřímými daněmi, či zvýšením daňové sazby to žádný smysl nedává ani jako metoda, připomínám nepotřebného, zvýšení příjmů. Proč rezervy, z účetního hlediska cizí majetek, proč zrovna dividendy? Zisky ponechané v rozvaze bank, zisky využité k nákupům vlastních akcií, či třeba nákupu aktiv v jiné zemi, jsou vůči dividendám něčím pozitivním?

To vše pak debatujeme, abychom zvýšili investice v zemi s nejvyššími investicemi v EU a zpomalili stále se oddlužující, a celkově málo zadluženou českou ekonomiku. A v konečném důsledku tím také nepochybně znervózníme investory, kteří investice k nám zvažují. Což je ale možná dobře, alespoň to zabrání tomu, že by se naši vůdkyně a vůdci mohli v budoucnu rozčilovat, až by ti investoři chtěli to, kvůli čemu se v tržní ekonomice investuje, totiž výnos z investic. Mnohem větším nákladem ale je to, že čas politiků i všech kolem nich se místo skutečných problémů české ekonomiky, stále vynakládá na řešení pseudoproblémů, o kterých se u nás tak rádo mudruje, aniž by se uvažovaly, natož dokonce zjišťovaly, snadno získatelná elementární fakta.

Miroslav Singer (autor s konfliktem zájmů, mj. předseda dozorčích rad Generali pojišťovny, České pojišťovny a místopředseda dozorčí rady Moneta money bank)