KOMENTÁŘ
1
LIPAVSKÝ V KYJEVĚ
Evropa musí být připravena kompenzovat případné výpadky americké pomoci Ukrajině, pokud se k jejich omezení či zastavení rozhodne vláda nově zvoleného ...
20:05
19:32
18:47
18:07
17:24
16:59
16:03
15:23
15:06
14:15
Minulý týden přinesl pár nových střípků ke kauze, která je jakýmsi zombie americké politiky. Jde o údajné spiknutí Donalda Trumpa s Kremlem, díky kterému se měl stát prezidentem podvodně. Jenže je dávno jasné, že to není pravda. Dnes je daleko víc důvodů tvrdit, že to celé byla akce kampaně Hillary Clintonové. Ne že by v minulosti podobné akce neexistovaly. Ale to, jak se do této akce namočily státní instituce v čele s FBI a jak jí naletěla velká většina médií, z ní dělá akci opravdu unikátní a dějinnou.
Důležité je, že tehdy v rozmezí několika měsíců na přelomu let 2016 a 2017 byly narýsovány základní kontury příběhu. Ty se pak postupně vyplňovaly – ve čtenářích a divácích se vytvářelo očekávání, jaké všechny bomby co nevidět přijdou. Anebo se trochu ubíralo. Některé slibované bomby se nepotvrdily. A to se táhlo léta. Přítrž tomu učinilo až zveřejnění Muellerovy zprávy v dubnu 2019. Ta dospěla k závěru, že žádná koordinace mezi Trumpovou kampaní a Rusy neexistovala.
Ale i poté pro část publika kontury přežívaly. Sice vykostěné, ale v nezměněném tvaru. Nepodařilo se to sice dokázat, ale takhle nějak to možná mohlo být, dobře, že to FBI vyšetřovala – dalo by se říct. V kombinaci se vším špatným, co o Trumpovi bylo známo, si šlo tuto představu udržet. A ty kontury dál vykonávaly svůj vliv na celou řadu dalších činností. Například podbarvovaly zahraniční politiku v celém euroatlantickém prostoru, opíraly se o ně sektory jako boj proti dezinformacím.
Ale ty kontury jsou prostě neudržitelné.
Po Muellerovi jí zasadila první velkou ránu zpráva generálního inspektora ministerstva spravedlnosti Michaela Horowitze z prosince 2019. Ta ponechala při starém premisu, že FBI správně začala vyšetřovat, ale ukázala, že FBI při tom porušovala zákony. Konkrétně při nasazování odposlechů.
Ale ministr spravedlnosti Bill Barr v témže roce jmenoval zvláštního vyšetřovatele, státního zástupce Johna Durhama, který měl zkoumat přímo vznik vyšetřování Trumpovy kampaně. Jeho mandát stále trvá.
Durham dosáhl v roce 2020 odsouzení jednoho právníka FBI, to byl ovšem případ, který mu předal Horowitz. A pak dlouho nic. Až teď, v posledních dvou měsících, Durham obvinil dvě osoby (americký „indictment“ má větší váhu než obvinění v našem trestním řízení; schvaluje ho porota). Trestným činem má být v obou případech to, že lhali FBI, ale to není to nejdůležitější. Důležitější je, co oba obviněné spojuje.
Připomeňme si tři důležité hráče příběhu, jenž začal před americkými prezidentskými volbami v listopadu 2016. V době republikánských primárek si jeden republikánský sponzor najal na sbírání negativních informací o Trumpovi investigativní firmu Fusion GPS. Byla to firma, kterou založili bývalí novináři a jež uměla informace zabalit tak, aby zaujaly novináře.
Zájem původního klienta skončil s tím, když se ukázalo, že Trump primárky vyhraje. Ale pátrači oslovili nového klienta, který zakázku převzal – advokátní kancelář Perkins Coie, která jednala jménem Demokratického národního výboru čili v praxi jménem prezidentské kampaně Hillary Clintonové. Fusion GPS pak najala britského exrozvědčíka Christophera Steela. Ten shromáždil informace o Trumpovu napojení na ruské tajné služby a Kreml, později proslulé jako „Steelova složka“. A zařídil, aby se dostala do rukou FBI i novinářů.
Steelova složka pak byla zveřejněna a stala se jakousi páteří následujícího politického a mediálního dění. Dala předchozím neuspořádaným drbům o Trumpovi zdání pevného tvaru. Fakt, že ji zpracoval bývalý agent britské MI-6, kterého všichni experti chválili, a že FBI její obsah prověřuje, se postaral o tisíce textů a hodin televizního vysílání. I později, když ji ve zpravodajství rutinně provázela slova, že „mnoho tvrzení z ní je neověřených a některá byla vyvrácena“, s ní řada médií zacházela tak, jako by v ní pořád zůstávalo cosi použitelného.
To přesto, že dnes víme, že se ji agenti FBI snažili ověřit a nedařilo se jim to. Což jiným agentům nebránilo v tom, aby ji použili k žádosti o odposlech člena Trumpovy kampaně. A některým vedoucím činitelům FBI, aby tlačili na její zahrnutí do oficiálního vyhodnocení ruského vměšování do amerických voleb.
Nyní k zásahům vyšetřovatele Durhama. V září obvinil právníka Michaela Sussmanna. Jedním z tvrzení ve Steelově složce, jež byla vyvrácena relativně brzy – což znamená v řádu měsíců –, bylo, že Trumpova kampaň prostřednictvím svého e-mailového serveru tajně komunikuje s ruskou Alfa bank a jejím prostřednictvím zřejmě s Kremlem. Tuto informaci koncem roku 2016 Sussmann přinesl jednomu vysokému činiteli FBI.
Sussmann k tomu přiložil dokumentaci, již mu předal internetový podnikatel Rodney Joffe, který si od toho sliboval funkci v administrativě Clintonové. Zprávu dal dohromady na jeho žádost tým univerzitních výzkumníků. Durham má doklady, že sami někteří výzkumníci si byli vědomi, že jejich materiály nedokazují to, co mají dokazovat. Byl to výmysl šitý na míru panice z kybernetické bezpečnosti. Zkoumání FBI nakonec mimo jiné zjistilo, že, jak stojí v obvinění, „dotyčný e-mailový server nevlastnila ani neprovozovala Trump Organization, ale marketingová společnost, jež z něj rozesílala reklamní e-maily pro Trumpovy hotely a stovky dalších klientů“.
A za co Durham Sussmanna obvinil? Za to, že před tím činitelem FBI vystupoval jako znepokojený občan konající svou vlasteneckou povinnost a zatajil mu, že ve skutečnosti plní úkoly pro svou firmu, Perkins Coie. Durham má dokonce doklady, že Sussmann tu návštěvu Demokratickému národnímu výboru naúčtoval.
Minulý týden pak porota odsouhlasila obvinění dalšího člověka za to, že lhal FBI. Je jím v Americe usazený Rus Igor Dančenko.
Věhlasný rozvědčík Steele do Ruska nemohl; jeho někdejší funkce byla známá. Jeho profily v médiích sugerovaly, že tento někdejší špičkový expert MI-6 na Rusko má v té zemi exkluzivní, rozsáhlou síť kontaktů s přístupem k nejcitlivějším informacím. Ve skutečnosti byl jeho hlavním zdrojem Dančenko. Tento třiačtyřicetiletý byznysový analytik žil už patnáct let v Americe a v Rusku žádné exkluzivní kontakty neměl. Informace sháněl, kde se dalo, třeba od své spolužačky z dětství, působící nyní v public relations v ruské firmě na Kypru. Nebo si je taky vycucával z prstu.
FBI se ho v průběhu roku 2017 dopídila a několikrát ho vyslýchala. Za lži při těchto výsleších ho nyní Durham obvinil.
Nejzajímavější jsou dvě. V horečnatém zpravodajství o ruském spiknutí figurovala postava amerického podnikatele ruského původu Sergeje Milliana. Znal se s Trumpem a byl porůznu označován tu za hlavní kontakt Trumpa na Moskvu, tu za zdroj pro Steelovu složku. To on měl tvrdit, že Trump je ovládán Rusy už desítky let. Harvardský profesor práva Laurence Tribe, jeden z nejnáruživějších aktérů kampaně proti Trumpovi, dokonce v roce 2018 rozšířil dezinformaci, že Millian zemřel při letecké nehodě, zřejmě zorganizované Putinem.
Dančenko potvrdil FBI, že Millian byl jeho zdroj. Prý mu sám od sebe zatelefonoval a sdělil důležité informace. Pak se sešli v New Yorku a pokračovali ve spolupráci.
Jaká byla skutečnost podle Durhama? Dančenko několikrát Millianovi psal, dokonce ho pozval na schůzku v New Yorku a sám tam odjel, ale Millian mu nikdy neodpověděl a nikdy se nesetkali. Informace připisované Millianovi si Dančenko prostě vymyslel.
Druhá se týká lobbisty a aktivisty Demokratické strany Charlese Dolana. Ten patřil do klanu Clintonových již od 90. let, byl za to odměněn členstvím ve víceméně symbolickém poradním orgánu ministerstva zahraničí a i v roce 2016 se okrajově podílel na kampani Hillary Clintonové. S Dančenkem se seznámil pár let předtím, jejich společným zájmem bylo Rusko. A zřejmě byl zdrojem několika tvrzení ve Steelově složce.
Jak vznikala? Třeba tak, že, jak popisuje Durham, v srpnu 2016 Dančenko mailoval Dolanovi, zda neví něco o jedné momentální události v Trumpově kampaňovém týmu. „Jakoukoli myšlenku, drb, spekulaci,“ žadonil. Dolan mu odpověděl, že „byl na drinku s jedním svým republikánským kamarádem, který se s některými z těch lidí zná“ a ten mu svěřil nějaké interní detaily, jež popisuje. Jenže jaká byla skutečnost? Dolan Durhamovým vyšetřovatelům přiznal, že si vymýšlel. S žádným republikánským kamarádem ve skutečnosti nemluvil a detaily, které popsal Dančenkovi, si přečetl v médiích.
Takhle zřejmě vznikala většina věhlasné Steelovy složky. Dolan například navštívil moskevský hotel Ritz, kde se měla odehrát nejnotoričtější scéna Steelovy složky – Trump si tam měl při své návštěvě Moskvy najmout prostitutky a v apartmá, kde dříve přespal prezident Barack Obama, s nimi provádět různé nechutné praktiky. Záhy poté se viděl s Dančenkem, který se vzápětí přesunul do Londýna, načež se ono nechutné obvinění objevilo ve Steelově složce.
Dolan ale vypověděl FBI, že o žádných nechutnostech nic neslyšel. Buď Dolan, nebo Dančenko zřejmě popustili uzdu své fantazii.
Což byla patrně primární metoda, jakou složka vznikala. Snad nejkomičtější příklad skýtají tvrzení ohledně jedné z mála věcí, která se nepochybně stala – hacknutí a zveřejnění e-mailů Demokratického národního výboru. Jde ale o to, kdo ho provedl. Podle Steelovy složky se na něm měla podílet firma ruského podnikatele Alexeje Gubareva. Pro to není znám žádný důkaz. Zato je známo, že pro Gubarevovu firmu na Kypru pracovala Dančenkova spolužačka Olga Galkina, než ji vyhodili.
A ještě jeden člověk se měl na hacknutí podílet. Ocitujme zpravodajství Wall Street Journal:
„Ve složce se také tvrdí, že na hacknutí se spolu s Gubarevem podílela další osoba, Seva Kapcugovič. Stejně se jmenuje notorický kriminálník v Permu, rodišti Olgy Galkiny. V roce 2013 ho tamní soud odsoudil na 18 let do vězení za sexuálně motivované trestné činy. Jeho reakci se nepodařilo získat.“
Je to, asi jako kdyby Steelovu složku zpracovávali Češi a napsali do ní, že se na hacknutí podílel Jiří Kajínek.
A co dělal Dolan v Moskvě? Spolupracoval s Rusy už dlouho. Jako lobbista reprezentoval v USA v letech 2006 až 2014 ruskou vládu a Gazprom. Tento člověk z tábora Clintonové byl napojený na ruské zájmy víc než kdokoliv z Trumpova týmu.
Nejenže celé ruské spiknutí byla chiméra inspirovaná Trumpovou hloupou rétorikou. Ve skutečnosti si obě strany, co se týče ruských zájmů, neměly co vyčítat. Firma Fusion GPS, která Steela angažovala, měla zároveň i ruské klienty. A sám Steele pracoval v letech 2012 až 2017 pro ruského oligarchu Olega Děripasku. Tato skutečnost byla známa, ale nějak se stalo, že nikdy nenarušila auru důvěryhodnosti, které se Steele ve většině médií těšil.
Dnes už dlouho s jistotou víme, že kontury toho příběhu jsou a od začátku byly docela jiné. Kampaň Hillary Clintonové skrz advokátní kancelář Perkins Coie platila investigativní firmu Fusion GPS za to, aby vytvořila dojem, že Trump se spikl s Kremlem. Ten s pomocí Steela i dalšími způsoby dosáhl toho, že se o obviněních doslechli novináři. Ale hlavně že se jimi začala zabývat FBI.
To bylo pro zakořenění a medializaci obvinění klíčové. Když jako novinář dostanete do ruky neověřené a neověřitelné informace, tak o nich nenapíšete. Neumíte zdůvodnit, proč byste měli. Jakmile tytéž informace prověřuje FBI, situace se rázem změní – protože už to, že FBI něco prověřuje, to činí hodné zveřejnění. Ať už je to pravda, nebo ne.
Celé tzv. ruské spiknutí lze směle nazvat konspirační teorií. Proč to zní divně? Jistě i proto, že konspirační teorii si spojujeme s podivíny. S lidmi, kteří na obskurních fórech rozsévají ta nejfantastičtější tvrzení o věcech, o kterých nic nevědí, zpravidla se spoustou pravopisných chyb.
Lidé, kteří rozsévali ruské spiknutí, byli vybaveni kvalifikací. MI-6, jež lidem evokuje maximální profesionalitu okořeněnou bondovskou romantikou. Brookings Institution, kde pracoval Dančenko, odkud po každých volbách odchází řada expertů do nové vlády a ti z té staré tam zase nacházejí útočiště. Plejáda osobností na televizních obrazovkách, kteří mají v životopise „expert“, „bývalý vysoce postavený činitel FBI/CIA“ nebo něco podobného. Lidé, kteří nepublikují na obskurních internetových fórech, ale v prestižních odborných časopisech. Představuje to ilustraci toho, čemu Martin Gurri říká „periferie“ a „centrum“.
Až na to, že konspirační teorie bývají typické pro periferii. A teď vidíme, že centrum je schopno nechat se strhnout vírem konspiračního uvažování úplně stejně. Jistěže tu byl zárodek záměrně šířený hrstkou lidí v politickém zájmu a za peníze. Ohraničují ho jména Demokratický národní výbor – Perkins Coie – Fusion GPS. A zřejmě jejich spojenci v FBI a v Obamově administrativě. Ale spousta lidí včetně novinářů tomu opravdu věřila.
Americká populistická pravice má svou bizarní konspirační teorii QAnon, své přesvědčení, že prezidentské volby v roce 2020 byly ukradené. Taky těmto lidem skupina cynických politických podnikatelů vědomě servíruje lži a nenechají se zviklat, když je soudy odmítnou. Vymyslí zase další. I mezi nimi jsou lidé, kteří se mohou vykázat nějakým autoritativním životopisem, jako Rudi Giuliani, ale ti tvoří menšinu. Celkově je to populistické křídlo určitě amatérštější, ušmudlanější. Ale co se týče podléhání konspiračním teoriím, nemají si centrum a periferie co vyčítat.
