Německý odchod z uhlí a my

Za dva roky Německo s definitivní platností vypne poslední reaktory, to víme už od zemětřesení ve Fukušimě z roku 2011. Máme i větší povědomí o riziku blackoutů, které s nárůstem podílu obnovitelných zdrojů také roste. Minulý měsíc ale do této rovnice, na jejímž konci musí být stabilita sítí, vstoupila další neznámá. Uhelná komise povolaná kancléřkou Merkelovou předložila plán-doporučení, které je pandánem odchodu z atomu. Nejpozději do roku 2038, ale podle možností už o tři roky dřív, zavře Německo všechny své uhelné doly, elektrárny a spalovny. Co to udělá s průmyslovou budoucností největší ekonomiky Evropy a s její energetickou sítí, jaké dopady bude mít tento krok na českou síť, na Energetický a průmyslový holding Daniela Křetínského, který vlastní hnědouhelné doly v Sasku, ale i na ČEZ coby vývozce proudu do Německa, a vůbec – na českou energetickou politiku?

Radikálové

Nejprve ke vzniku zprávy, na jejímž konci je doporučení odchod z uhlí takto politicky urychlit. Podobně jako u tzv. etické komise, jež v roce 2011 posvětila už hotové rozhodnutí Angely Merkelové urychlit odchod z atomu, bylo i složení uhelné komise nápadně neodborné. V komisi už sice tentokrát neseděli biskupové obou hlavních denominací ani sociologové (slavný Ulrich Beck před třemi roky zemřel), dominovali politici a odboráři. Nicméně i v 31členné uhelné komisi se našlo místo pro zástupce Greenpeace a další aktivisty, kam je třeba řadit i bývalého klimaporadce kancléřky Merkelové Hanse Joachima Schellnhubera. To je vědec, ale zpolitizovaný, člověk, který po Fukušimě vážně navrhoval pět až deset procent míst v parlamentu vyčlenit pro nevolené „zástupce“ budoucích generací.

Na rozdíl od konce atomu nemá zatím konec uhlí v Německu jasnou veřejnou podporu, to ale kancléřce Angele Merkelové, která už v dalších volbách nechce kandidovat, může být jedno.

K důvodům, proč se veřejnost zdráhá následovat vládu, patří zřejmě pomyšlení na osud 60 tisíc horníků, zaměstnanců uhelných elektráren a dalších na ně napojených zaměstnanců, kteří po zavření revírů přijdou o práci. Týká se to především východoněmeckých spolkových zemí Braniborska a Saska, jehož hnědouhelné doly Mibrag (u Lipska) a Vatenfall v Lužici vlastní Křetínského EPH.

Bývalý premiér a Křetínského zaměstnanec Mirek Topolánek na otázku, zda by se v dolech EPH ve východním Německu dalo těžit i po roce 2038, odpovídá, že samozřejmě. Ale netváří se při tom nijak tragicky. Provozy po Vatenfall získal EPH takřka zadarmo, Mibrag kdysi výhodně s pomocí ČEZu. Nadto majitele dolů a uhelných elektráren zřejmě čeká jednání o odškodném za to, že své provozy uzavřou dřív, než by museli. Některé provozy – hlavně v Lužici – jsou moderní a dá se předpokládat, že si tady EPH řekne o pěknou sumu.

Zpráva uhelné komise sice konkrétně nedoporučuje, zda by peníze vyčleněné na zvládání změn měly jít na kompenzace pro majitele dolů, nebo třeba do veřejné infrastruktury, ale nějaké kompenzace předpokládat lze. Napovídá to ekonomicky vzato naprosto absurdní případ elektrárny Datteln poblíž západoněmeckého Dortmundu, která ještě ani nebyla spuštěna – a úřady se s majitelem této moderní elektrárny (není jím EPH) chtějí dohodnout, aby provoz za 1,5 miliardy eur ani nespouštěl.

Na obavy ze ztrát pracovních míst naopak spolková vláda odpovídá zatím směšně. V už tak těžce postižené Lužici slibuje vznik pěti tisíc nových úřednických míst a jakéhosi „kompetenčního centra pro klimatické otázky“ k tomu. Ale protože Greenpeace a Zelení loni postulovali, že s uhlím musí být konec nejpozději v roce 2030, přijala velká média doporučení komise jako vyvážený kompromis.

Zříci se uhlí, z něhož se dnes v Německu vyrábí na 40 procent elektřiny, je samozřejmě politické rozhodnutí, na jaké politika musí mít právo. Ne ani tak kvůli klasickému znečištění, díky odsíření a odpopílkování už spalování uhlí přírodu významně neznečišťuje, ale třeba pro lásku ke krajině, která těžení padne za oběť, nebo dokonce pro obavy, co s klimatem udělají emise CO₂. Německo je mezi důležitými ekonomikami unikátní tím, že opouští dva stabilní zdroje energie – uhlí a jádro – současně. Například Itálie, která před časem ustoupila od plánů na stavbu jaderných reaktorů a taky se rozhodla pro konec uhlí, jaderné elektrárny ani významný uhelný sektor nikdy neměla. Opírá se hlavně o vodní a plynové elektrárny. Francie, další, kdo dává uhlí vale, plány na odchod z jádra mezitím vzala zpátky. Podobně Británie říká uhlí ne, jádru ano.

Pouze náš velký soused se rozhodl pro radikální postup na obou těchto frontách. A protože není schopen stlačit emise CO₂ za pomoci bezemisní atomové energie, jeho energetická politika nutně vede k radikalismu při instalaci větrníků a fotovoltaických panelů. V roce 2030 plánuje Německo vyrábět z tzv. obnovitelných zdrojů 65 procent své energie, což by bylo zdvojnásobení dnešního stavu. Česká republika musí svůj podíl zelené energie také zdvojnásobit – vychází však z mnohem nižšího základu, takže její cíl pro rok 2030 je „pouhých“ 21 procent.

Čekání na blackout

Obří podíl zeleného proudu na celkovém energetickém koláči Německa představuje první riziko pro Českou republiku. Oproti některým starším předpovědím skeptiků se zatím velké blackouty coby doprovodný jev expanze větrníků a solárů v Německu nekonaly – také díky výpomoci od sousedů. Mirek Topolánek se smíchem vzpomíná: „Když jsem ještě jako premiér navštívil ředitelství naší přenosové soustavy, říkali mi: Letos jsme Němcům odvrátili dva tři blackouty. Já jim s nadsázkou říkal, že kdyby to neudělali a řekněme takový Mnichov by si zažil hodinový blackout, všem by nám to hrozně pomohlo.“

Nebezpečí blackoutů zažehnáno není, naopak. Čím víc obnovitelných zdrojů na úkor těch stabilních, tím pravděpodobnější výpadky proudu budou. Jako příklad ke studiu poslouží jižní Austrálie, která se v rámci Australského svazu rozhodla stát pionýrem ve stavbě větrníků a v roce 2016, v menší míře i loni, ji postihly rozsáhlé blackouty. I dispečeři německé přenosové sítě mívají nahnáno, když nesvítí a nefouká. Například letos 10. ledna klesla frekvence v evropské přenosové síti na 49,8 hertze; tuto hodnotu někteří odborníci považují za mezní.

Česká přenosová síť je naštěstí robustní a před velkým blackoutem z Německa poměrně dobře chráněna. Stát ji nezanedbává. Nedávno byly v severních Čechách konečně dostavěny tzv. phase-shiftery, zařízení schopná odpojit českou síť od německé ve chvíli, kdy nezvladatelný příval zeleného proudu z větrníků v Severním moři bude hledat cestu do jižního Německa. Němci sami ale zatím ve výstavbě vnitroněmeckých sítí trestuhodně zaspali. Z tras naplánovaných po přijetí Energiewende, které měly stát do roku 2022, není dnes hotova ani čtvrtina.

Poptávka po české elektřině

S odstavením jaderných a uhelných elektráren a spaloven přijde Německo o polovinu svých konvenčních zdrojů. Komise doporučuje tento výpadek nahrazovat kromě nestabilních zelených zdrojů aspoň částečně plynovkami. (Plyn má výhodu až o 60 procent nižších emisí než uhlí a nevýhodu ještě vyšší strategické závislosti na Rusku.) Ministr hospodářství Peter Altmaier popřel, že by konec uhlí znamenal větší dodávky proudu od sousedů, ale přesně to nastane. „Podle výpočtů Ifo Institutu bude odchod z uhlí přinejmenším částečně vyrovnán dovozem elektřiny uhelné a jaderné z Polska a České republiky,“ říká expertka tohoto známého hospodářského think-tanku v Mnichově Karen Pittelová.

Podobná očekávání mají České energetické závody. V ČEZu energetickou politiku Německa chápou jako příležitost k větším ziskům. Dnes se v České republice vyrábí asi o 15 procent víc proudu, než kolik se tu spotřebuje, elektřinu lze tudíž vyvážet. Proud, který Němci akutně potřebují, když nefouká a nesvítí, jim čeští výrobci pochopitelně mohou prodat a prodávají dráž. Dalším požehnáním pro bilanci firmy by měla být dražší elektřina na trhu. Počty jsou tu jednoduché: růst ceny jedné megawatthodiny o jedno euro přinese ČEZu za dnešních podmínek něco mezi miliardou a půldruhou miliardou korun ročně. A protože firma v interní analýze konzervativně odhaduje, že do dvou let, kdy půjdou v Německu ze sítě poslední reaktory a současně se zavře první čtvrtina z 84 dosud otevřených uhelných elektráren, megawatthodina (dnes kolem 50 eur) zdraží o šest eur. Pro ČEZ by to znamenalo nikoli 50 miliard, ale řekněme 58miliardový roční zisk. A to je jenom začátek.

Za dvacet let bude však situace jiná. Uhelné doly a elektrárny se postupně začnou zavírat i u nás, poslední Důl Bílina poběží do roku 2053. V době, kdy bude Německo slavnostně zavírat své poslední elektrárny, spadne výroba elektřiny v České republice na úroveň domácí spotřeby. Pokud se tedy nepostaví nové velké stabilní zdroje v Polsku, případně ve Francii, nebo pokud se Němcům nepodaří revoluce ve skladování elektřiny, čeká je věk energetické nejistoty.

Vrací se Německo před průmyslovou revoluci?

Tady se dostáváme k poslední rovině, která se odhaduje nejhůř a která je pro českou ekonomiku nejdůležitější. Co rozloučení s jádrem a uhlím současně provede s německým průmyslem? Už dnes musí těžký průmysl (hliníkárny, koksárny, slévárny apod.) poměrně často při výpadku slunce a větru nuceně přerušovat výrobu. Dlouholetý šéfredaktor týdeníku Wirtschaftswoche (obdoba našeho Eura a Ekonomu dohromady) Roland Tichy sarkasticky napsal, že rok 2038 je pro průmysl cenný údaj. Může teď lépe naplánovat evakuaci své výroby do ciziny.

Jsou příklady (bývalý těžařský koncern RAG), kdy se v Německu rozmontují funkční uhelné elektrárny, převezou se lodí do Číny nebo do Afriky, kde je znovu postaví a zprovozní. Deindustrializaci Německa, která už je možná v chodu – viz tažení proti automobilkám a tlak na to, aby se přeorientovaly na elektroauta – by vážně pocítil i český dodavatelský průmysl. Ale energetiku máme lepší. Uhlí se má sice podle vládní koncepce utlumovat, avšak vedle obnovitelných zdrojů se počítá se zdvojnásobením podílu plynu i jádra.