Osud Nového zeleného údělu. Timmermanse ani pandemie nepřibrzdí?

Pandemie koronaviru zasáhla Evropskou unii ani ne čtvrt roku poté, co premiéři sedmadvacítky včetně Andreje Babiše schválili radikální Nový zelený úděl (New Green Deal). Závazek, že v příštích třiceti letech se Unie stane bezuhlíkovou zónou. Znamenal obří investice v mnoha oborech a především úplný obrat ve financích a vnímání rizika. Základním pilířem, na nějž se nabaluje mnoho dalších regulací, měla být taxonomie. Nové kádrování všech oborů na čisté (bezemisní), neutrální a špinavé.

Podle nich se měla vypočítávat cena, za kterou si budou firmy z různých branží schopny půjčovat peníze na investice nebo získávat pojistky. Do rozjetých příprav zásadní proměny evropské ekonomiky přišel koronavirus. A s ním tvrdý zásah pro evropskou ekonomiku. A také pro důvěryhodnost samotné Evropské unie, která v krizi zaspala a nedokázala zasaženým zemím ničím pomoci. Ani v těch nejzásadnějších věcech, jako by byly mise lékařů, nákup nedostatkových ochranných potřeb nebo jen vytvoření jednotné, jasně srozumitelné a srovnatelné struktury informací o koronaviru, podle níž by šel věrohodně porovnávat vývoj nemoci a poznatky o ní v různých zemích Evropské unie. Selhání bylo tak nezpochybnitelné, že šéfce Evropské komise Ursule von der Leyenové nezbývalo než ho otevřeně přiznat.

Především v nejsilněji zasažených zemích na jihu Evropy – Itálii, Francii a Španělsku – poklesla důvěra v Unii na historická minima. Ochota pokračovat v nákladných, ambiciózních klimatických projektech je především v těchto zemích, které po zdravotním zásahu čeká ještě tvrdý zásah ekonomický, minimální. Jižní křídlo se ve skepsi k budoucnosti Evropské unie ještě utvrdilo poté, co Německo a spol. odmítají koronavirové dluhopisy, které neznamenají nic menšího než přerozdělování a sdílení státních dluhů.

Celou analýzu Lenky Zlámalové si můžete přečíst na ECHOPRIME. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.