Miloš Zeman – učitel národa

Miloš Zeman – učitel národa
Komentáře

KOMENTÁŘ

Ondřej Štindl

Základní povědomost o světě člověk získává ve škole – nemluvím teď o znalostech, dovednostech a všech těch dalších -stech, jichž jsou plné osnovy. Pravidelně se tam setkává se skupinou lidí, kteří nejsou jeho příbuzní, zažívá tam potřebu zapadnout nebo se naopak v něčem vydělit, prosadit se, pochybovat o smyslu prosazování se. Říká se tomu socializace.

Taky je tam konfrontován s různými lidskými typy, podle nichž si – třeba nevědomky – bude lidi rozřazovat ještě dlouho po vypadnutí ze vzdělávacího procesu. Taky se setkává s různými typy autorit, učí se s nimi nějak vycházet nebo se i proti nim stavět, rozdělit si je do nějaké typologie moci.

 

Do téhle reminiscence jsem se pustil kvůli prezidentovi Miloši Zemanovi. Přečetl jsem si obsáhlé interview s ním ve včerejší Mladé frontě a docvaklo mi to. Můj ne zrovna entuziastický vztah k hlavě státu může souviset i s tím, jak moc mi Zeman připomíná určitý učitelský typus, na nějž člověk narážel v soustavě socialistického školství. Předpokládám, že přežil i do dnešních dob, v nichž jsou jeho mocenské možnosti – alespoň doufám – omezenější.

V tom rozhovoru se prezident vyjadřuje o ledasčem důležitém, mě v něm ale zaujala úplná drobnost. Komentář k autonehodě ministra zahraničí Petříčka, který se brzy ráno vracel domů taxíkem, jehož šofér dostal infarkt. Zemanovi na Petříčkovi vadí jeho ustavičný kontakt s panem Pochem. O kterém mě sám ujistil, že bude přerušen, ale slovo nedodržel. Nebýt tragické nehody jeho taxíku, o intenzitě tohoto kontaktu bychom se nic nedozvěděli. Zajímavé zjištění. Prezident se k ministrovi vlády chová jako k nedospělému žáčkovi. Úplně tu scénu ve sborovně vidím. Zasloužilý pedagog si povolá druhdy slibného chlapce a dá mu ultimátum: S tím živlem Pochem se stýkat nebudeš. Má na tebe špatný vliv. Slib mi to, jinak ti zavařím. A žák slíbí, co mu taky zbývá, zavařit mu ten pán ve sborovně může, jasná věc. Vyslechne si, co vyslechnout musí, slíbí, co se po něm chce, a jde pryč, co nejrychleji, aby na to ponížení zapomněl.

Nebudeš se stýkat. To v jednom hned vzbudí puzení stýkat se, pokud možno hned, už jenom kvůli zachování sebeúcty, aby hořkost ponížení zmizela. Jednou člověk z té školy vypadne, a to už na něj pak učitelé nedosáhnou. Jaká to mýlka! Vždycky se nějaký najde.

Někdo, kdo ti tu poníženou chvíli ve sborovně připomene. V nějaké pozdní obdobě třídy se bude chovat se znuděnou blahosklonností, jeho výklady budou plné odboček, jimiž se bude snažit ilustrovat svou chytrost, citací a fórků opakovaných posté, jimž se ale šprti vždycky úslužně zasmějí. V hlase bude znít znavené opovržení člověka, který zase jednou hází perly sviním, nebo si to aspoň myslí. Podepřený mocí, která přiměje ostatní, aby poslouchali, nebo se tak aspoň tvářili, zachovali uctivé mlčení. Dobře si vědomi toho, že pan učitel tu moc použije. A že si pamatuje, sčítá ty svoje černé puntíky a jednoho krásného dne se pomstí. Pan učitel nezapomíná.