Idiotus optimus Piscensis. Co mi u Otavy šeptá stříbrný vítr

Když jsem poprvé přijížděl do Písku, stahoval se mi žaludek a měl jsem výraz asi poněkud vyděšený. Jel jsem se totiž představit lidem, jejichž dceru jsem uvedl do situace, které bylo nutné se postavit. Tedy požádat je o ruku, s níž měli úplně jiné plány a představy. Mně bylo dvaadvacet a byl jsem velmi perspektivní. Na první pohled idiot, absolutně bez nejmenší představy, jak to bude dál, kde budeme bydlet, jak budeme žít, za co budeme žít a podobně. Raději jsem na to ani nemyslel, asi jsem toho ani nebyl schopen. To se zas tak moc nezměnilo.

Vystoupil jsem tehdy z autobusu, moje budoucí žena mě čekala a řekla, že otec nemluví, jen se drží za hruď, a matka vzdychá a vaří oběd. Strčila mi do ruky kytku, kterou duchapřítomně koupila, a pak dodala, že jsem se mohl aspoň líp oblíct. Ale já jsem byl zrovna na archeologické brigádě na Orlíku-Kožlí, kopali jsme tam hroby prvních Slovanů, den předtím jsem našel lebku, tak jsem měl kraťasy a nějaké somradlo přes rameno. A taky jsem měl docela dlouhé vlasy, z čehož je patrno, že se to konalo v jiném geologickém období. Takže jsem byl v Písku, ale asi jsem tehdy moc to město nevnímal, autobusák, dlouhá ulice a nějaké domy, pak jsme došli k panelákům, před kterými stál Gottwald.