Návrat do zahrad. Lidé žijí déle v místech, kde rostou staré stromy

BBC nazývá svůj pořad o zahradničení vlajkovou lodí, protože v Británii se nějakou formou zahradničení zabývá kolem 27 milionů lidí a toto číslo roste překvapivě i mezi mileniály. V některých částech anglického venkova se udává, že počet lidí starajících se o zahradu vzrostl za tři roky až o 70 %. Pochopitelně k tomu v tomto roce přispěl i koronavirus. Pojďme se v obrovském zahradním sortimentu zaměřit na dva sblížené typy zahrad – na zahrady přírodní a léčivé.

Zjednodušeně řečeno v přírodních zahradách se uplatňují hlavně místní rostliny nebo jim příbuzné cizí druhy a minimálně se využívají chemické přípravky a rašelina. Přírodní zahrady právě proto, že jsou obyčejné jako domov, se stávají východiskem pro tvorbu různých typů léčivých zahrad. Pochopitelně že tvůrci nemocničních zahrad museli čelit kritice, že léčivost zahrady je něco mezi placebem a iluzí. Ve své podstatě jsou snad všechny zahrady léčivé a mají nějakou terapeutickou hodnotu. Již antické a renesanční zahrady byly navrhovány tak, aby krásou rostlin, jejich vzájemnými vztahy a zvukem proudící vody přinášely člověku klid. V současné době nám však intuitivní vhledy do situace nestačí, a proto se rozvinul obor, který se zabývá zdravotním studiem prostoru. Obvykle se označuje jako design založený na důkazu (evidence-based design, EBD).

Pravidlo léčivého okna

Zhruba během druhé fáze průmyslové revoluce se ale začínal měnit přístup k nemocnicím, jejichž vysoké a stále vyšší monobloky připomínaly továrny na zdraví a samotná lékařské péče se začala podobat pásové výrobě známé z automobilových továren Henryho Forda. Nemůžeme zde sledovat složitý vývoj lékařské péče ve 20. století, ale na jeho konci se konečně začal uplatňovat přístup, kdy na nemocnici a léčbu se díváme z hledisek pacienta. Tam, kde to šlo, se rozvolnily návštěvní hodiny a do některých nemocnic mohli děti a psi, anebo v nich příbuzní mohli přespat. Roger Ulrich vydal mnohokrát citovaný článek Výhled z okna může urychlit léčbu po operaci (1984). Nešlo přitom o žádnou nadsázku. Ulrich prostě porovnával kvalitu výhledu z okna s tím, kolikrát pacient volal sestru a jak rychle se hojil. Ukázal, že u pacientů, kteří se mohli dívat z okna do zahrady, klesl počet dní strávených v nemocnici z průměrných osmi na sedm. Když uvážíte, kolik desítek tisíc lidí se jen v EU ročně nakazí v nemocnici, tak každý den strávený mimo ni redukuje riziko smrti.

Na jeho slavnou práci navázalo kolem 200 dalších výzkumů, při kterých se ukázalo, že i pouhý výhled z okna do zeleně snižuje – a to někde o třetinu či víc – množství léků na spaní a proti depresím. Proč o těchto výzkumech slýcháme tak málo, když ve skutečnosti představují velice účinnou podpůrnou léčbu, která je navíc skoro zdarma? Myslím, že to je tím, že farmaceutické firmy nevyrábějí zahrady a lékaři již téměř nepředpisují vycházky, právě proto, že působí staromilsky a navíc jsou gratis. Léčivé zahrady netěší ani zahradní architekty, protože jejich základem je obyčejná, „nudná“ přírodní zahrada a navíc místo architektů jsou k její tvorbě přizváni sami pacienti. EBD princip, tedy přístup primárně založený na vědeckém sledování vlivu prostředí na léčbu, se dnes již běžně, či dokonce povinně uplatňuje v zemích, jako je Anglie či některé kanadské provincie. Domnívám se, že do budoucnosti už každý z nově zřizovaných parkových a zahradních prostorů nemocnic, ošetřoven a domovů pro seniory by měl vycházet z koncepce EBD. Tento přístup, který snižuje spotřebu léků a urychluje léčbu, je tak závažný, že v několika státech světa mohou nemocnice a podobná zařízení navrhovat jenom architekti proškolení v EBD.

Celý článek si můžete přečíst již nyní na EchoPrime. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.