Za Západ není žádná náhrada

Uhodilo to naplno s migrační vlnou v roce 2015, ale bylo to tu už dřív. V souvislosti se současným stavem Západu se stále častěji objevují úvahy, že vlastně nastal jeho konec, že už to není ten Západ, po kterém jsme toužili, a že by se mělo pomýšlet na něco jiného a poohlídnout se jinde, třeba jako to dělají v Číně nebo v Rusku.

Přitom jsme se sotva přiblížili ke stavu, který se na Západě od konce války vyvíjel v nejlepší a nejsvobodnější prostor lidských dějin. My jsme ještě ani neuklidili ty trosky, ruinu a špínu, kterou tu zanechal „Východ“, a už se zase stáčíme tím směrem.

Mají však pravdu i ti, kteří říkají, že Západ se mění, ztrácí sílu a jasnou představu o svých hodnotách, které by někteří rádi zavrhli nebo nahradili jinými, často velmi vzdálenými těm, které Západ stvořily a držely. Jednadvacáté století je proto zatím časem obav, nejistot a vyhlížení jakési katastrofy, která ani nemusí přijít najednou, spíš se zdá, že nastupuje po částech, jen tak na zkoušku.

Obecným vědomím evropského člověka dneška je pocit, že se něco pokazilo, zlomilo, že se věci sunou k horšímu – a on je donucen jít vstříc nejisté budoucnosti, od níž už málokdo očekává něco jiného než těžkosti.

Tyto hrozby však ve skutečnosti nemají podobu opravdové askeze, nějakého hlubokého propadu, natož konkrétní katastrofy, která by drtivě dopadla na životy milionů. Jedná se spíš o nějakou chvějivou bázeň z toho, co má přijít, o jakousi nemohoucnost a pocit ochablých rukou a nevolnosti postiženého žaludku.

To není nová věc, každou chvíli v dějinách bylo nutné něco obětovat a něčeho se vzdát. Jenže nyní je jiné to, že tato nová, bůhvíkým vnucená oběť postrádá perspektivu, že po ní se věci zase zlepší a dají do normálu. Tím „normálem“ byl vždycky pokrok, růst, nový progres, který se opakovaně před západním lidstvem otevřel.

Tomu už věří málokdo. Ale proč by vlastně měl! Život společenství, jemuž říkáme Západ, dosáhl takového bodu, že naplnil své poslání. Vytvořil nejsnesitelnější, nejtolerantnější a lidsky nejdůstojnější formu kolektivní existence, jaká kdy v dějinách existovala. Poskytla člověku nejvíc práv, nejvíc duchovních a materiálních statků, jakými kdy jaká civilizace disponovala, dala mu svobodu, pravda, aniž se ptala, k čemu ji použije. Lidé, kteří měli to štěstí a žili v éře a dosahu Západu, mu nikdy nemohou přestat být vděční.

Ti, co u nás sledují těžkosti Západu s uspokojením a škodolibostí, zapomínají, že nic lepšího po něm nepřijde. Za Západ není žádná náhrada. My už jsme to zkusili. Snad to na Západě nechtějí zkusit také.