Selektivní paměť vojenského prokurátora

KOMENTÁŘ

Selektivní paměť vojenského prokurátora
Igor Stříž před revolucí pracoval jako vojenský prokurátor, rovněž byl členem komunistické strany. Foto: Nejvyšší státní zastupitelství
2
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Igor Stříž, kterého ministryně spravedlnosti Marie Benešová vládě navrhuje do funkce nejvyššího státního zástupce (v současné době úřad po rezignaci Pavla Zemana vede jako první náměstek), před revolucí pracoval jako vojenský prokurátor, rovněž byl členem komunistické strany. Seznam Zprávy včera přinesly článek o některých případech, jež v době komunistického režimu žaloval.

Šlo o kauzy odpíračů vojenské služby, především členů církve Svědků Jehovových, kteří odmítají sloužit v ozbrojených silách. Stříž ve svém vyjádření zdůrazňuje, že postupoval podle tehdy platných zákonů, že někteří mladí muži se vojenské službě vyhýbali z nikoliv principiálních důvodů, že nenastoupení do armády bylo trestné nejenom v zemích někdejšího socialistického tábora a podobně.

 

Nepředpokládám, že by zrovna tohle mohlo páně Střížovy vyhlídky nějak zásadně ohrozit. Škraloupy tohoto typu v současném Česku evidentně nikomu nebrání v kariéře. Přesto si ale zaslouží komentář, zvlášť v době, kdy povinná vojenská služba pro některé nostalgiky (třeba i konzervativně založené) představuje součást „starých dobrých časů“, kdy se chlapci díky ní stávali chlapy, projít jí bylo součástí jejich lidského zrání. Ani náhodou.

Povinná služba v někdejší Československé lidové armádě byla nástrojem režimu, jehož smyslem bylo lidi zlomit, vynutit si poslušnost, ponížit ho. Pro velkou většinu lidí, kteří jí prošli, znamenala dva roky (v nejlepším případě) strašlivé nudy nebo taky šikany či „buzerace“, to vše provázeno primitivní režimní propagandou a vynucovanými projevy loajality k tomu režimu. Stačí připomenout text tehdejší vojenské přísahy, v němž se vojáci museli zavázat k loajalitě „lidu vedenému Komunistickou stranou Československa“ a odhodlání bojovat po boku sovětské armády, která tehdejší Československo okupovala.

Vyhrožování prokurátorem typu pana Stříže patřilo k pokročilejším formám řečené „buzerace“ a tehdejší vojenská justice sešrotovaly také nemálo záklaďáků, kteří se nedopustili ničeho politického, měli prostě smůlu, že si je systém vybral, aby na nich demonstroval svoji moc. Kdo se rozhodl službu v armádě odmítnout z důvodů svědomí, musel počítat s tím, že si proti systému neškrtne, vyžadovalo to odhodlání nechat se kvůli svému přesvědčení zavřít.

Takoví lidé zaslouží úctu, a to bez ohledu na to, co je motivovalo, páně Střížova relativizující slova „ne vždy to bylo z důvodů svědomí, často se jednalo o prostou nechuť vykonávat základní vojenskou službu“ v tom kontextu vyznívají nemístně. Igor Stříž vstoupil do komunistické strany v osmdesátých letech, časech pozdní normalizace, také tehdy působil na vojenské prokuratuře, žaloval, co žaloval. Pokud by člověk chtěl jeho tehdejší jednání interpretovat co nejvstřícnějším způsobem, došel by k tomu, že tenkrát prokázal pozoruhodnou neschopnost vnímat, co se děje kolem něj a čemu slouží. Jistě, od té doby uplynulo už víc než třicet let, lidé se můžou změnit, třeba i k lepšímu. Vyjádření Igora Stříže ale nezní jako projev sebereflexe, ale spíš alibismu. V očích současné vládní garnitury mu to ale jistě neuškodí.

Foto: Echo

 

×

Podobné články