Evropští muži na útěku před sebou samými. Co mají společného Chlast a Corpus Christi
ECHOPRIME
Koncem roku se on-line rozdávaly Evropské filmové ceny, za nejlepší evropské filmové dílo akademici označili dánský snímek Chlast režiséra Thomase Vinterberga, naprázdno kvůli tomu vyšel rovněž hojně nominovaný polský film Corpus Christi Jana Komasy. K oběma snímkům, které se v uvolněnějších časech promítaly ve zdejších kinech, má význam se vracet – nejenom proto, že byly akademií vyzdviženy. Mají také cosi společného. Ani jeden z nich například nepopisuje téma, které by bylo momentálně považované za aktuální a prosazované, zabývají se otázkami odvěkými. Jejich hrdinové – jakkoli odlišní prakticky ve všech ohledech – jsou muži na útěku, toužící znovu stvořit sami sebe, začít žít nový život. Chlast i Corpus Christi navíc jsou filmy podobných kvalit, oba vlastně dobré, pár kroků jim ale chybí ke skutečné velikosti, k síle schopné divákem otřást.
Thomas Vinterberg je uznávaný evropský tvůrce střední generace, začínal jako stoupenec hnutí Dogma, v jeho duchu taky natočil svůj první mezinárodně úspěšný film Rodinná oslava (1998). Postupem doby se z něho stal vyhledávaný režisér filmů zařaditelných do ambicióznějšího mainstreamu a na tom poli dosahuje úspěchů, řekněme, střídavých (aspoň tedy podle mne). Jeho nejoceňovanější snímek z posledních let je drama Hon s dánskou superstar Madsem Mikkelsenem v roli učitele mateřské školy neprávem obviněného ze zneužívání dětí. Chlast se tomu snímku v něčem podobá, jeho protagonistou je opět Mikkelsen a opět v roli pedagoga (tentokrát středoškolského), opět v krizi, teď jsou ale její důvody jaksi vnitřní.
Martin je profesor dějepisu na střední škole na malém městě, nemá v životě moc radosti. Jeho práce ho už moc nebaví, studenti s ním nejsou spokojeni a dávají mu to najevo. I jeho rodinný život je velice chladný, manželka, lékařka Annika (Maria Bonnevie), po nocích pracuje, s Martinem se sotva vidí a ani ty jejich krátké společné chvíle nejsou nijak vřelé. Přitom bývali zamlada krásný pár, k němuž ostatní vzhlíželi.
Celý text Ondřeje Štindla si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tištěném Týdeníku ECHO na stáncích. Objednat si ho můžete zde.