Vzájemně zaručené zničení. Jižní Asie v paradoxu nukleární (ne)stability

Letos v únoru se opět prudce zvýšilo napětí mezi Indií a Pákistánem. Teroristé, kteří se zřejmě těší podpoře druhé zmíněné země, zaútočili v Indii, jejíž letectvo pak udeřilo na pákistánském území. Situace byla několik dní hodně nebezpečná a vyskytly se zprávy, že obě země chystaly k použití své raketové arzenály. Svět si znovu připomněl, že hrozba vypuknutí atomové války v jižní Asii by se rozhodně neměla podceňovat.

Obě jihoasijské mocnosti se poprvé dostaly do konfliktu již krátce po svém vzniku, a to v roce 1947. O patnáct let později, tedy roku 1962, došlo k válce mezi Indií a Čínou, která se logicky stala spojencem Pákistánu. Za dva roky poté uskutečnila Čína svůj první jaderný test, načež se do vývoje těchto zbraní pustila i Indie. V roce 1965 proběhla další válka Indie a Pákistánu, jež opět skončila vojenskou porážkou muslimského státu.

Třeba i hladovět...

V roce 1966 pronesl tehdejší pákistánský ministr zahraničí (a pozdější prezident) Zulfiqar Ali Bhutto svůj (ne)slavný výrok, že jestliže Indové vyrobí atomové zbraně, pak Pákistánci budou „jíst trávu a listí, třeba i hladovět“, ale vyrobí je také. V roce 1971 prohrál Pákistán třetí válku s Indií, jež o tři roky později provedla svůj první nukleární test, ale to už na jaderném arzenálu intenzivně pracovali i Pákistánci. Jejich země se do „atomového klubu“ zařadila patrně někdy koncem 80. let, ačkoli na důkaz se čekalo do roku 1998.

V květnu 1998 totiž Indie provedla další sérii jaderných testů, ale to již byl Pákistán připraven a na konci téhož měsíce uskutečnil několik podzemních výbuchů. Navíc obě velmoci vyvíjely i nosiče, respektive balistické rakety, v čemž Pákistánu velmi pomohla KLDR, jež se s ním podělila o raketové technologie výměnou za pomoc při vývoji jaderných zbraní. Také proto je Pákistán stále pokládán za největší zdroj hrozby jaderné proliferace.

„Otec“ tamního jaderného programu, Abdul Chadír Chán, totiž dlouhá léta vedl tajnou síť, jež dodávala technologie a materiály s vazbami na nukleární výzbroj do řady zemí, vedle KLDR přinejmenším do Libye a Íránu. Navíc existují důvodné obavy, že Saúdská Arábie, jež ostatně atomový program Pákistánu z velké části platila, s ním má tajnou dohodu, podle níž by od něj v případě potřeby mohla získat nukleární hlavice.

Připomeňme, že Indie a Pákistán nikdy nepodepsaly Smlouvu o nešíření jaderných zbraní, což platí rovněž pro Izrael, kdežto KLDR od smlouvy odstoupila. KLDR se svými zbraněmi často chlubí a pokládá je za „záruku“ svého přežití, naopak Izrael jejich vlastnictví nikdy nepotvrdil ani nepopřel. Dvě jihoasijské mocnosti se chovají odlišně. Obě se o nich příležitostně zmiňují, ale zpravidla ne příliš nahlas a většinou bez výhrůžek. Každopádně ale deklarují úplně odlišné postoje, co se týče případného nasazení jaderných zbraní.

Indie totiž zastává politiku NFU („no first use“), respektive tvrdí, že atomové zbraně nepoužije jako první, ale Pákistán první použití připouští, pokud by šlo o „otázku přežití“. Většinou se soudí, že pokud by zemi v nějaké další konvenční válce hrozila totální porážka od Indie, sáhla by nejprve k použití taktických zbraní na svém území, a pokud by to nestačilo, následovalo by odpálení jaderných raket na indické základny a města.

Zatím poslední rozsáhlejší konvenční konflikt obou zemí se odehrál v roce 1999, a přestože tehdy šlo pouze o jednu spornou oblast v Kašmíru, objevily se spekulace, že se uvažovalo i o použití jaderných zbraní. Vedle čtyř větších konvenčních válek se odehrála též dlouhá řada menších ozbrojených incidentů, které proponenti jaderného odzbrojení obvykle používají jako hlavní argument proti klasické teorii odstrašování, respektive proti názoru, že nukleární zbraně stále fungují jako děsivá, ale velmi spolehlivá záruka míru.

Klasická teorie používá termín MAD (Mutually Assured Destruction), tzn. vzájemně zaručené zničení. Jaderné velmoci akceptují svou vlastní zranitelnost jadernými zbraněmi nepřítele, což výrazně snižuje riziko propuknutí války. Určitým derivátem je teorie MAS (Mutually Assured Survival), která získává popularitu hlavně v posledních letech a která v zásadě tvrdí, že patrně lze čekat války i mezi jadernými velmocemi, avšak že ty zůstanou jen v konvenční rovině a že nukleární arzenály budou nadále pouze „strašit“.

Velký háček

Doktrína „vzájemně zaručeného přežití“, tedy vlastně „gentlemanská dohoda“ mocností, že se války povedou relativně omezeným způsobem, který nebude znamenat totální likvidaci zemí či národů, má ovšem samozřejmě velký háček. Takovéto záměry, jakkoli třeba dobře míněné, se v důsledku různých okolností či prosté náhody mohou rychle rozplynout. Je otázka, zda by se onou dohodou stále řídila i země na prahu porážky. Na toto riziko upozorňují též zastánci úplně odlišné teorie, jež se běžně označuje jako paradox (ne)stability. Její základy byly sice položeny již za studené války, jenže naprosté dominanci se tehdy těšila doktrína MAD, kterou vztahy mezi USA a SSSR koneckonců i jasně potvrzovaly. Teorie paradoxu (ne)stability se nejčastěji ilustruje právě na vztazích Indie a Pákistánu, neboť její zastánci ji většinou aplikují na „malé“ či „nové“ členy „nukleárního klubu“, ačkoli tvrdí, že ve skutečnosti platí také pro Washington a Moskvu.

Tato teorie v podstatě říká, že ničivá síla nukleárních zbraní vede jejich vlastníky ke snahám o jiné metody boje, což zahrnuje například války v zastoupení („proxy wars“) či nasazení nestátních ozbrojených sil v podobě partyzánů a teroristů. Pokud však tyto konflikty dramaticky eskalují, což se leckdy stává, velmoci začnou zvažovat nasazení konvenčních a poté i jaderných zbraní, tedy přesně to, čemu se původně chtěly vyhnout.

Fakt je, že během válek v Koreji a Vietnamu či v arabsko-izraelské válce v říjnu 1973 byly „jaderné alternativy“ více či méně vážně na stole, ovšem ve všech případech zvítězila chladná racionalita, respektive doktrína MAD. A ačkoli se dnes mnohdy říká, že vztahy USA, Ruska a Číny by mohly snadno dojít k jaderné konfrontaci, detailní analýza ukazuje, že k něčemu takovému je (naštěstí) nesmírně daleko. Teorie MAD, popřípadě MAS pro tuto trojici tak (zatím) platí, avšak Indie a Pákistán asi opravdu představují jiný případ.

Od počátku nového století totiž došlo k několika důležitým změnám, jež společně s politickou situací v obou státech skutečně dost zvyšují riziko jaderné konfrontace, přesněji řečeno: riziko vypuknutí války, která by mohla rychle překročit onen „jaderný práh“. Častěji se hovoří spíš o nebezpečí na straně nestabilního Pákistánu s jeho silným vlivem islámských extremistů, avšak je potřeba vidět rovněž některé znepokojivé faktory na straně Indie.

Obě mocnosti každopádně rozvíjejí a modernizují svoje arzenály, které už mají povahu triády, to jest sestavy nosičů atomových zbraní na zemi, ve vzduchu i na moři. Na zemi jsou rozmístěny balistické rakety krátkého či středního dosahu (indické Prithvi a Agni a pákistánská řada Hatf) a oba státy již vlastní také střely s plochou dráhou letu (indická Nirbhay a pákistánská Babur). Do vzduchu mohou poslat stíhačky s jadernými pumami na palubě a na obou stranách již byly položeny základy pro námořní nukleární kapacity.

Pákistánské křižující střely Babur lze odpálit i z lodí a ponorek, také Indie už vyrobila několik typů námořních raket a má v provozu první raketonosnou ponorku Arihant, k níž mají posléze přibýt další tři. Námořní jaderné střely jsou většinou považovány za zbraně pro „druhý“, respektive odvetný úder (protože mají daleko větší šance přežít hypotetický preventivní úder protivníka), což ovšem samozřejmě nevylučuje jejich „první“ použití.

Navíc tady existuje i další velké riziko. Obecně se má za to, že indické i pákistánské nukleární hlavice jsou „nerozmístěné“, tedy že jsou skladovány odděleně od nosičů. Rakety odpalované ze země tak vlastně nejsou ve stavu, který by dovoloval okamžité nasazení v jaderné válce, jenže je evidentní, že u námořní složky triády je to jiné. Rakety v odpalovacích šachtách na palubě hladinových lodí či ponorek nelze dost dobře oddělit od hlavic, a proto tyto systémy musejí být ve stavu permanentní připravenosti.

Odklon od doktríny?

Indie kromě budování triády intenzivně rozvíjí i protiraketové obranné kapacity, což dokázal i úspěšný test protidružicové zbraně. Dne 27. března 2019 jej provedla raketa, jež byla původně vytvořena coby protiraketová. Proces sestřelu družice a blížící se balistické střely mají ostatně hodně společného. Pro některé experty to představuje další nepřímý náznak, že Indové mohou zvažovat odklon od své dosavadní nukleární doktríny.

Zmíněná politika NFU v případě Indie znamená, že jaderné zbraně mají sloužit výhradně jako odstrašující, respektive odvetné kapacity proti Pákistánu, popřípadě též proti Číně. (Indie již totiž vyvíjí i zbraně dlouhého dosahu, například typ Agni-V s maximálním doletem až 8000 km, což zjevně přesahuje formát hypotetického konfliktu s Pákistánem.) Z různých náznaků však lze vyvodit, že Indové začínají koketovat s koncepcí „counterforce“, tedy s možností preventivně nasadit své jaderné zbraně k včasné destrukci jaderného arzenálu nepřítele.

Řadu let lze pozorovat, jak se indický raketový arzenál rozvíjí co do množství i kvality. Klade se vyšší důraz na přesné zásahy odolných bodových cílů. Objevují se zcela nové typy raket se zkrácenou dobou přípravy. Přibývá senzorových prostředků, jež dokážou zajišťovat precizní a aktuální data. A protiraketové zbraně by mohly sloužit ke zničení těch několika pákistánských raket, které by eventuálně mohly stihnout odstartovat.

Také Pákistán totiž vlastní nové typy raket, mezi něž patří i několik typů na tuhé palivo, které pravděpodobně vznikly za pomoci Číňanů a mají podstatně kratší dobu přípravy ke vzletu než starší kapalinové střely, využívající technologie ze Severní Koreje. Nejvýkonnější pákistánská raketa zařazená ve službě, typ Shaheen-II, nabízí maximální dolet asi 2500 km. Vedle toho Pákistán pozoruhodně rychle produkuje i nukleární hlavice.

Odhady z roku 2018 tvrdí, že Indie dnes vlastní 130 až 140 hlavic, ačkoli její zásoby štěpného materiálu by stačily možná až na dvě stovky. Pákistánský arzenál je zřejmě menší, část zdrojů uvádí „jen“ 60 až 80 hlavic, ačkoli jiné odhady mluví o počtu podobném jako v případě Indie. Nesporné ovšem je, že muslimská velmoc daleko rychleji vyrábí hlavice nové. Za deset let by jich mohla vlastnit už kolem 350 kusů, a tudíž by předstihla všechny „malé“ členy „jaderného klubu“ a dostala by se na třetí místo za Rusko a USA.

Tento vývoj v kombinaci s vlivem islámských radikálů vzbuzuje nemalé znepokojení, protože existují značné obavy o bezpečnost pákistánských hlavic. Prokazatelně totiž došlo i k několika útokům ozbrojenců na vojenské základny, o nichž se soudí, že se na nich hlavice skladují. Asi není nutno podrobně rozebírat následky takového strašidelného scénáře, pokud by však někdo po podrobnostech přece jen toužil, lze doporučit jednu kapitolu z výtečné knihy World War 4, jež nese výmluvný titul The Nuclear Terrorist War.

Je velmi příznačné, že autor knihy, americký analytik Douglas Alan Cohn, patří mezi zastánce doktríny MAS. Věří tudíž v racionalitu chování aktérů, a ačkoli očekává rozsáhlé války i mezi velmocemi, předpokládá udržení v konvenční rovině. Připouští jen dvě výjimky, a to možnost omezeného použití jaderných zbraní ve vesmíru (na Měsíci) a hlavně hrozbu, že teroristé použijí k útokům nukleární hlavice získané v Pákistánu.

Žádná teorie o chování atomových mocností však bohužel nenabízí recept, který by spolehlivě odvrátil katastrofu. Mezi Indií a Pákistánem totiž nejde zdaleka jen o hranice v Kašmíru. Je to hluboce zakořeněný etnický a náboženský konflikt, který pochopitelně využívají radikální síly na obou stranách. Také proto dosud nepochybně platí, že reálné nebezpečí použití nukleárních zbraní není nikde větší než právě v regionu jižní Asie.