My a tragédie Ukrajinců

KOMENTÁŘ

My a tragédie Ukrajinců
Premiér Petr Fiala spolu se slovinským premiérem, polskými předsedou a místopředsedou vlády. Foto: Úřad vlády ČR
1
Komentáře
Daniel Kaiser
Sdílet:

Hlavní zprávy

Potřebujeme víc Mikeů Tysonů!

KOMENTÁŘ

Stárnutí má svoje výhody. Například člověka přivádí k tomu, aby nacházel vzory a inspirace ve zdrojích dříve nečekaných. Tím se dostávám k Mikeu Tysonovi, plus ...

00:07

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

I dva dny po návratu je cesta premiéra Petra Fialy a jeho kolegů z Polska a Slovinska do Kyjeva přetřásané, horké téma, velká věc. Proč? Z dostupných zpráv vyplývá, že ta návštěva byla symbolická. Nic směrodatného se během ní nedohodlo, zdivočelý nápad čtvrtého cestujícího, polského vicepremiéra Jarosława Kaczyńského, poslat na Ukrajinu „mírový konvoj“ NATO, což je návod na přímé zatažení Aliance do války, si premiéři neosvojili.

Spíše symbolický ráz té návštěvy nezmenšuje její hodnotu. Ve chvíli, kdy Rusové obléhají město ze tří stran a do města dopadají ruské rakety a granáty, to bylo gesto solidarity. Nic víc, ale také nic míň.

 

Spor o to, jestli tam cestovali s mandátem EU (necestovali), byť Fiala po setkání s Volodymyrem Zelenským mluvil způsobem, který takovou interpretaci připouští, řešila německá veřejnoprávní televize. Řešil se v Bruselu. My to prožívat nemusíme. Tak daleko s integrací ještě Evropská unie není, aby převzala i zahraničněpolitické cesty premiérů a bilaterální vztahy členských zemí navenek.

Inteligentní PR by z této cesty na vlastní pěst naopak mohlo těžit: tři premiéři členských zemí jedou někam, kde se reálně střílí, a shodou okolností jsou to všechno lidé s disidentskou minulostí. Pokud by s nimi jel ještě Viktor Orbán (jakože nejel, Maďarsko má jinou „ruskou“ politiku než my), ocitli by se v jednom kupé všichni účastníci Evropských rad, kteří dnes o sobě mohou tvrdit, že v nějaké etapě svého života vedli politický zápas, při němž skutečně riskovali (přičemž Kaczyński i Janez Janša opravdu ve vězení delší dobu pobyli). U disidentů, kteří se nebáli tajné policie a nebojí se ruských granátů, by se pak dalo předpokládat, že se o to méně budou bát na unijních summitech. Je to dobrá výchozí pozice, ačkoliv asi nezamýšlená.

Čím naopak Petr Fiala svou cestu devalvuje, je slovník, po němž sáhl zpátky v Praze: „Víme, že bojujete i za naše životy a naši svobodu,“ říkal prý Zelenskému. To ale věcně vzato není pravda. Ukrajinci bojují za svou nezávislost a svou svobodu, nasazují svoje životy. Nebojují za naši nezávislost, a už vůbec za nás neumírají. Proč taky? Putinova agrese by neměla znamenat, že teď budeme z oficiálních míst slyšet dohady, které pak nesmějí být podrobeny racionální kritice. Odkud víme, že ruská armáda by z Ukrajiny chtěla pokračovat přes Slovensko až k nám? Víme, že Kreml od roku 2007 opakovaně mluvil o tom, že Ukrajinu a Gruzii v NATO by považoval za červenou čáru, o nás v tomto duchu v Kremlu nikdy nemluvili, dokonce ani o Pobaltí ne.

Co by mohl takovou rozmáchlou expanzí získat stát, kterému se evidentně nedostává síly už na Ukrajinu, o kterou šlo Rusku vždycky nesrovnatelně víc než Západu, a tedy i nám? Na Ukrajině je mnohamilionová ruská menšina, část Ukrajiny byla do vzniku SSSR a libovolně stanovovaných hranic mezi svazovými republikami historicky ruská. To nemá zmenšit Putinovu vinu za válku, hranice států jsou nedotknutelné, tečka. Ale my, Češi (Slováci, Poláci...) se prostě nekvalifikujeme na potenciální oběť Ruska ani v případě, že se  Rusko nachází v paranoidním a panovačném rozpoložení. Někdo řekne, že to je jedno a točení se na slovech. Není to jedno. Ve státech, které jsou buď ve válce, nebo jsou vážně ohrožené agresí, se chtě nechtě mění společenská atmosféra. Roste tlak na společenský konsenzus, vláda má najednou větší stupeň hájení. Je skvělé, že český stát a většinově i česká společnost pomáhají uprchlíkům, jednou to bude patřit k našim hvězdným chvílím. Dá se to dělat i bez přepnutí emocí na válečný stupeň.

Slovutnější autoři dávno postřehli, že v moderní společnosti neustále přibývá narcisů a narcismu (sociální sítě, honba za lajky, permanentní ochota být dotčen, posedlost genderem...). Není náhodou projevem narcismu i to, jak si teď přisvojujeme válku jiných lidí, válku, v níž nám osobně nehrozí, že nás ráno vzbudí granát, který vlétl do našeho domu, že nás zbloudilá raketa zmasakruje ve frontě před bankomatem? Distanční členství v této válce nese i to riziko, že Ukrajinu budeme považovat za frontu, a ve válce se prostě ztráty na frontě odepisují. Úkolem fronty je bránit zázemí, v tomto případě nás. Ve skutečnosti jde teď především o to, aby Ukrajina z války nevyšla úplně zničená.

 

×

Podobné články