Letná: I pocity někdy stačí

Letná: I pocity někdy stačíkomentář
Komentáře

komentář

Ondřej Štindl

Včerejší demonstrace na pražské Letné rozhodně nebyla menší než ta před prázdninami. Protestní hnutí tedy neztratilo energii, v což asi kdekdo tiše doufal. Neznamená to, že by se tak přiblížil pád současné mocenské garnitury, především předsedy vlády Andreje Babiše – toho není možné dosáhnout jiným způsobem než politicky a dominance premiérovy „servisní organizace“ ANO je, zdá se, neotřesena.

Organizátoři demonstrace ze spolku Milion chvilek pro demokracii se také žádný skutečně politický program nepokoušejí předložit, principy, které zformulovali v petici, jsou natolik všeobecné, že by se k nim mohl přihlásit prakticky každý. Těžko od nich čekat víc, jejich síla tkví v číslech, obrazech zaplněných veřejných prostranství, kam směřují lidé od radikální levice po monarchisty. Akce jako včerejší demonstrace na Letné asi nezmohou víc než pokusit se o vágní artikulaci nějakého všeobecného postoje, možná pocitu. Dnešní doba má sklon pocity přeceňovat.

Foto:

echo

Neznamená to ale, že by byly úplně bezvýznamné, že akce, kde je lidé společně formulují, jsou bezvýznamné, jakkoliv nemusejí mít praktický politický dopad. Mohou udržovat politiku v napětí a připomínat její mantinely, jsou viditelné, a proto vedou k otázkám třeba na mezinárodním fóru, které mohou být zneklidňující a nepříjemné. Oblíbená rétorická figura kritiků, kteří zdůrazňují, že podobná shromáždění nic nevyřeší, je jen prázdný truismus. Nevyřeší, ale v pokusu o řešení jejich užitečnost nespočívá.

Hodně se toho v souvislosti s demonstrací Milionu chvilek i připomínkám třicátého výročí konce komunismu napsalo o kýči. Jistě, nějaká míra kýčovitosti je u masových veřejných akcí obvyklá, citlivější povahy s tím mohou mít problém, třeba i těžko překonatelný. A pro velká veřejná prodemokratická shromáždění v Česku občas sklouzávají k jakési moralizující kýčovitosti – to včerejší v tomhle ohledu působilo docela uměřeně. Domnívat se ale, že v českých veřejných sporech má monopol na kýč jenom jedna strana, je projev zaslepenosti. Kýčovité, tedy vyjadřující především dojetí či zaujetí vlastní banalitou, mohou být – a také často bývají – povznesené řeči mudrců, kteří v prosté skutečnosti, že někam nepůjdou, nacházejí další potvrzení vlastního veledušství, křečovitý patos politických radikálů. Kýčovitá je i hysterie těch, kdo o lidech, kteří se na masovém protestu chovají beze stopy agrese a snad až nudně spořádaně, mluví jako o „zfanatizovaném davu“, nových bolševicích či nepřátelích demokracie a připadají si při tom tak hrdinně, až se jim z toho zapaří monitor. Kýčovitosti se člověk možná nevyhne, trapnost je už jaksi volitelná, a jestli si ji chce někdo vybrat, jeho věc. Svobodná země, ještě pořád.

Další texty komentátora Ondřeje Štindla najdete zde.