Letná: I pocity někdy stačí

Včerejší demonstrace na pražské Letné rozhodně nebyla menší než ta před prázdninami. Protestní hnutí tedy neztratilo energii, v což asi kdekdo tiše doufal. Neznamená to, že by se tak přiblížil pád současné mocenské garnitury, především předsedy vlády Andreje Babiše – toho není možné dosáhnout jiným způsobem než politicky a dominance premiérovy „servisní organizace“ ANO je, zdá se, neotřesena.

Organizátoři demonstrace ze spolku Milion chvilek pro demokracii se také žádný skutečně politický program nepokoušejí předložit, principy, které zformulovali v petici, jsou natolik všeobecné, že by se k nim mohl přihlásit prakticky každý. Těžko od nich čekat víc, jejich síla tkví v číslech, obrazech zaplněných veřejných prostranství, kam směřují lidé od radikální levice po monarchisty. Akce jako včerejší demonstrace na Letné asi nezmohou víc než pokusit se o vágní artikulaci nějakého všeobecného postoje, možná pocitu. Dnešní doba má sklon pocity přeceňovat.

Neznamená to ale, že by byly úplně bezvýznamné, že akce, kde je lidé společně formulují, jsou bezvýznamné, jakkoliv nemusejí mít praktický politický dopad. Mohou udržovat politiku v napětí a připomínat její mantinely, jsou viditelné, a proto vedou k otázkám třeba na mezinárodním fóru, které mohou být zneklidňující a nepříjemné. Oblíbená rétorická figura kritiků, kteří zdůrazňují, že podobná shromáždění nic nevyřeší, je jen prázdný truismus. Nevyřeší, ale v pokusu o řešení jejich užitečnost nespočívá.

Hodně se toho v souvislosti s demonstrací Milionu chvilek i připomínkám třicátého výročí konce komunismu napsalo o kýči. Jistě, nějaká míra kýčovitosti je u masových veřejných akcí obvyklá, citlivější povahy s tím mohou mít problém, třeba i těžko překonatelný. A pro velká veřejná prodemokratická shromáždění v Česku občas sklouzávají k jakési moralizující kýčovitosti – to včerejší v tomhle ohledu působilo docela uměřeně. Domnívat se ale, že v českých veřejných sporech má monopol na kýč jenom jedna strana, je projev zaslepenosti. Kýčovité, tedy vyjadřující především dojetí či zaujetí vlastní banalitou, mohou být – a také často bývají – povznesené řeči mudrců, kteří v prosté skutečnosti, že někam nepůjdou, nacházejí další potvrzení vlastního veledušství, křečovitý patos politických radikálů. Kýčovitá je i hysterie těch, kdo o lidech, kteří se na masovém protestu chovají beze stopy agrese a snad až nudně spořádaně, mluví jako o „zfanatizovaném davu“, nových bolševicích či nepřátelích demokracie a připadají si při tom tak hrdinně, až se jim z toho zapaří monitor. Kýčovitosti se člověk možná nevyhne, trapnost je už jaksi volitelná, a jestli si ji chce někdo vybrat, jeho věc. Svobodná země, ještě pořád.

Další texty komentátora Ondřeje Štindla najdete zde.