Sto let od zrození Kida. Nepravděpodobný příběh Charlese Chaplina

Před sto lety, 21. ledna 1921, se v New Yorku konala premiéra prvního celovečerního filmu Charlese Chaplina (1889–1977) Kid. Měl ohromný úspěch. Lidé brzy obléhali biografy po celých Státech, a když se film dostal do Evropy, opakovalo se to: Chaplin s ním přijel do Londýna na jaře a byl to triumfální návrat ztraceného syna, v Paříži ho prohlásili za svého, Charlot, Karlík mu říkají dosud. Už v prvních amerických recenzích se o filmu psalo jako o „klasickém díle“, a to kinematografie byla pořád relativně mladé umění: vlastně pořád nebylo jisté, jestli to umění je. Po Kidovi už o tom bylo zbytečné diskutovat.

Chaplinův Kid nebyl ani prvním celovečerním filmem, ani prvním uměleckým filmem, ale je to asi první dlouhý film (68 minut), na který se dá podívat i dnes, a to nikoli jen z nějakých studijních důvodů, ale jako na film, kde nás zajímá, jak se to vyvine, co se bude dít, co přijde v další scéně. Je to děj samozřejmě naivní a jednoduchý, využívající „vyděračského“ potenciálu nalezeného dítěte, navíc tak roztomilého, jako byl ten pětiletý Jackie Coogan, první dětská hvězda historie. Ale je v něm i velké napětí a drama, jde v něm o to, jestli Charliemu chlapce neseberou, jestli se mu podaří schovat před úřady, tedy čelit nebezpečí, jestli pak, když se nešťastná matka, kterou hraje Edna Purviance, s Kidem setká, na chudáka Charlieho nezapomenou.

Není to pořád jen strhující, jsou tam místa, kdy člověk trochu zívá, ale platí, že tam, kde hraje Chaplin, je vždy na co se dívat. Slavná je scéna s rozbíjením oken a jejich zasklíváním, ale dokonalá je třeba etuda s rvačkou malého Kida s větším lumpem, kdy Charlie ví, že pokud Kid vyhraje, zbije ho lumpův starší bratr, monstrum dost frankensteinovské. Chaplinova komika vůbec není triviální, gag je založen na přesnosti a několika vrstvách paradoxu, třeba když Chaplin s Kidem hodují na lívancích a přitom dodržují etiketu, jako by seděli v Ritzu. Žijí v zoufalé polorozpadlé boudě, ale Chaplin neustále poměry vylepšuje aristokratickými způsoby, třeba když z roztrhané deky je najednou dandyovské poncho. Kid a Charlie jsou zkrátka dva, kteří se jen tak nedají…

Celý text si můžete přečíst na EchoPrime. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.