Vyšel zákon a romské vozy se musely zastavit. Nastal zákaz kočování

Romové mají v českých zemích šestisetletou tradici. V novodobé historii se kromě holokaustu na českých Romech nejvíce podepsala nucená asimilace za komunistického režimu. Zahájil ji zákon o trvalém usídlení kočujících osob, platný od 11. listopadu 1958, který postihl především právě kočovné Romy. Diskriminační zákon až do roku 1990 vyhrožoval za kočování ještě vězením. Z platného právního řádu zmizel v březnu 1998.

Romská komunita v Česku se odhaduje na 250 000 až 350 000 lidí. Přímo k romské národnosti se při posledním sčítání lidu v roce 2011 přihlásilo 13 150 osob.

Důsledky zákona z roku 1958 a dalších opatření řízené asimilace Romů za bývalého režimu jsou patrné dodnes. Právě z násilného přesídlování Romů a jejich segregace v uzavřených čtvrtích měst vznikla řada dnešních problémových, „sociálně vyloučených“ lokalit. Snaha režimu o začlenění odlišného etnika do společnosti prohloubila i nevraživost majoritní společnosti. K tomu přispělo popření romské identity a jejich odlišností, včetně kulturních, ale i cesta hmotných výhod za bývalého režimu.

Komunistický režim zlikvidoval romskou pospolitost zevnitř, a to útokem na staleté pilíře jejich kultury. Při asimilaci nešlo o fyzickou likvidaci Romů, ale o rozklad jejich duchovní kultury, Romové se měli stát řadovými Čechy a Slováky bez stop po někdejším odlišném „cikánském původu“.

Po roce 1948 byli Romové nejprve formálně zrovnoprávněni, ovšem společensky zůstali stále na okraji. Úsilí režimu se zaměřovalo především na převýchovu a postupné zbavování „občanů cikánského původu následků zaostalosti jako dědictví kapitalistického režimu“. Důraz byl kladen na odstranění negramotnosti, byly otevřeny různé vzdělávací a socializační kurzy pro dospělé.

Od druhé poloviny 50. let přistoupil režim v souladu se stalinskou politickou koncepcí k otevřené politice asimilace Romů, jejímž cílem bylo odstranění „sociální zaostalosti cikánů“, jejich převýchova a následné splynutí s většinovou populací. Překážkou k dosažení tohoto cíle pak byla etnokulturní specifika Romů – romský jazyk, kultura, hodnoty, tradice, které byly považovány za hlavní zdroj zaostalosti.

Za jeden z nežádoucích přežitků bylo označeno také kočování, právně upravené prvorepublikovým zákonem z roku 1927, který se zaměřoval na „potulné cikány a osoby po cikánsku žijící“. V praxi to ale znamenalo stálý policejní a úřední dohled nad téměř všemi Romy, ať už kočovali či nikoliv.

Zákon z roku 1958 nařizoval Romům usadit se tam, kde byli právě zastiženi a obce jim měly poskytnout náhradní ubytování a přidělit práci. Kdo „pomoc“ neakceptoval, ocitl se ve vězení.

Z hlediska vytčených cílů skončila realizace tohoto zákona podle historika Muzea romské kultury Michala Schustera totálním fiaskem. „Přinesl-li zákon a následný soupis nějaké plusy (zlepšení celkové evidence Romů, doplnění dokladů, údajů o bydlišti, školou povinných dětech a zaměstnancích apod.), byly většinou časově značně omezené,“ napsal.

Koncem šedesátých let dostali Romové poprvé možnost ovlivňovat řešení vlastních problémů, když mohla vzniknout organizace Svaz Cikánů-Romů, která byla ale v roce 1973 opět zakázána.

Již od počátku 70. let však začínalo být zřejmé, že násilný asimilační model nepřinesl očekávané výsledky. Koncepce státem řízené asimilace byla nahrazena mírnější koncepcí „integrace“, její cíl však zůstal stále stejný – asimilovat, i když nyní už mírnějšími prostředky. Romům byly přednostně přidělovány byty, získávali vyšší sociální dávky a speciální příspěvky. Právě tento „ochranářský“ přístup ale Romy dále paralyzoval a ve společnosti dodnes vyvolává kritiku.

Politika komunistického režimu sice přinesla formální zrovnoprávnění Romů a zlepšila jejich materiální situaci (životní úroveň, přístup ke vzdělání), ale tím, že systematicky potlačovala jejich etnicitu, ničila tradiční vazby a kulturní normy.

Čtěte dále: Začala „Nemocnice“. Pak už se Češi od obrazovek se seriály o lékařích neodlepili

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.