Autor první studie o Pegidě Patzelt: AfD je dítětem naší politické hlouposti

Fenoménem německých voleb 24. září 2017 se stala protipřistěhovalecká a eurokritická Alternativa pro Německo (AfD) s téměř 13 procenty. Až dvojnásobného výsledku dosáhla v Sasku, kde už před třemi lety slavilo úspěch hnutí proti islamizaci Západu – Pegida. Jsou dosud východní Němci obtěžkáni dědictvím komunismu, nebo si naopak v sobě z NDR nesou imunitu vůči státní, dnes veřejnoprávní propagandě? Werner Patzelt, profesor politologie v Drážďanech, je autorem první standardní studie o Pegidě. Jako rodilý Bavor vidí s odstupem východní Němce, jako dlouholetý obyvatel Saska vnímá chyby, jichž se v zacházení s východními Němci dopouštěl západoněmecký establishment.

O těchto volbách se předpokládalo, že budou nudné. Nakonec nebyly.

Tyto volby byly důležité a vedly k tomu, že parlament v Německu znovu odráží skutečné názorové rozložení obyvatelstva. V minulém Spolkovém sněmu nebyli zastoupeni Němci, kteří se považují za pravici, CDU/CSU už je nechtěla zastupovat. A voliči to korigovali tím, že pravý okraj do Bundestagu vyslali v podobě AfD. Lepší by bylo, kdyby AfD nebylo potřeba, ale CDU byla příliš hloupá, než aby pochopila, že jejím osudem je integrovat všechno od středu doprava. Bude teď mít komplikovanější vládnutí, jenže politické chyby mívají svoje následky. Někdy kolem roku 2011, 2012 začali být eliminováni kritičtí poslanci v CDU, ale i v FDP. Tehdy například šéf poslaneckého klubu CDU Volker Kauder v interview prohlásil, že poslanec, který nepodpoří vládní linii k eurozóně, se může rozloučit s představou, že by se stal šéfem nějakého parlamentního výboru – nebo vůbec s členstvím v určitých výborech. Unie přebírala jednu sociálnědemokratickou pozici za druhou, od vypínání jaderných elektráren přes konec povinné vojny k otevřené přistěhovalecké politice a manželství pro všechny (uzákonění homosexuálních sňatků – pozn. red.). Během migrační krize kancléřka zjistila, že nejvyšší podporu má mezi voliči SPD a Zelených. Snad se tehdy rozhodla být za této situace spíš kancléřkou sociálnědemokratických a zelených voličů, zatímco kritiky z vlastních řad jen vyslechne, potrestá, případně nechá politicky vyhladovět. Pokud je pravda, co jsem slyšel, ministra vnitra de Maizièra (Patzelt je stejně jako Thomas de Maizière členem drážďanské organizace CDU – pozn. red.) postavila na podzim 2015 jasně před otázku, jestli její politiku otevřené hranice upřímně podporuje, a dala při tom najevo, že kdyby jí odpověděl, že ne, odvolá ho z vlády. No a čím dál víc lidí už se necítilo být touto CDU reprezentováno.

Přes milion voličů odpochodovalo od Merkelové k AfD. Jsou to pro CDU dramatické ztráty, nebo je následně dramatizují novináři?

V CDU byste těžko našel někoho, kdo to jako dramatické ztráty nevnímá. A řada členů strany je zděšena jednak tím, jak kancléřka dělá, jako kdyby se nic tak zlého nestalo, jednak průběhem volebního večera. Když Merkelová vystoupila v sídle CDU, byla pod pódiem nastoupená jakási bojová jednotka z Mladé unie (dorost CDU – pozn. red.) a freneticky skandovala: Angie, Angie. Až to vypadalo, že snad CDU získala 80 procent. Někomu to mohlo připomínat klaku, jakou si vždycky na sjezdech objednával Honeckerův režim. CDU je teď mimořádně zraněná, nicméně málokdo si dovolí slabý výsledek veřejně spojit s konkrétními kroky kancléřky. Ulevují si jinak, například už zmíněný Kauder, loajální merkelista, byl potvrzen ve funkci předsedy poslaneckého klubu s nejslabším výsledkem za celou svou kariéru.

Co je vlastně zač Alternativa pro Německo? Kdo v ní udává tón?

K členské základně máme první empirické studie. Ukazují, že členové jsou převážně muži, což ale platí pro všechny strany včetně Zelených, že mají průměrné vzdělání – část je nadprůměrně vzdělaná, ale masa je v průměru – a politicky sami sebe umisťují na pravici.

Co konkrétně to znamená?

Pokud jde o programové směřování, je třeba předeslat, že AfD se ve velmi krátkém čase velmi silně rozrostla. Když vznikala, byla to měšťanská strana profesorů, která byla sice eurokritická, ale protože kritika politiky zachraňování eura se považovala za něco neslýchaného, nasadili proti AfD nejúčinnější zbraň, jakou v německé politice můžete použít: obvinili ji z nacismu. Už za prvního předsedy, profesora ekonomie Bernda Luckeho byla AfD prezentována jako radikálně pravicová strana. Argumentační řetězec šel asi takto: jsou proti euru, tudíž jsou proti Evropě, jsou proti Evropě, aha, takže nacionalisté. Kdo je nacionalista, navazuje přece na tradici fašismu. A pozor, teď ještě začínají mít skeptické poznámky k přistěhovalecké politice. Jsou to rasisti. Boj proti AfD v kampani před posledními volbami 2013, kdy byla veřejnosti představena jako pravičácká strana, vedl k tomu, že řada těch, kdo v Německu stojí skutečně hodně napravo, se probudila a řekla si: Podívejme se, nějaká nová strana, která nebude tak vykřičená jako NPD (neonacistická a mimoparlamentní Národní strana Německa – pozn. red.), ten Lucke je reprezentativní, Petryová je reprezentativní, a přitom jsou prý úplně napravo, to by mohlo být něco pro nás. A když potom AfD v létě 2015 měnila vedení a hlavní téma – z primárně eurokritické strany se stala strana Pegidy, strana kritiky přistěhovalectví –, šly její preference strmě vzhůru. V té době do ní začalo vstupovat neuvěřitelné množství lidí. Nebyl čas je všechny proklepnout, zjistit, jakou mají minulost a podobně. Jenže podle zákona o politických stranách v této situaci musíte zakládat místní stranické organizace. Tehdy se dotvořila celostátní organizační síť a na okresní i zemskou rovinu se začali dostávat lidé, které předtím ve straně nikdo neznal. Do AfD přicházely tři typy lidí. Zaprvé konzervativci, kteří hledali starou dobrou CDU, často její bývalí členové. Zadruhé ambiciózní kverulanti z pravičáckých hnutí, kteří v AfD vycítili šanci na úspěch, o jakém se jim předtím v jejich obskurních skupinkách nemohlo ani zdát. Ti začali Alternativu dost brzy veřejně kompromitovat. Mezi oběma těmito protilehlými křídly stojí třetí skupina lidí, kteří jsou jasně napravo. Sami sebe považují za rozumnou pravici, stojí na půdě ústavy, necítí se být žádnými radikály. Ale říkají si: Abychom ve volbách co nejvíc zabodovali, tak by se nám i ti radikálové hodili.

 

Celý rozsáhlý rozhovor je součástí speciálního vydání Týdeníku Echo 30 rozhovorů, který si můžete objednat ZDE.

Speciální vydání obsahuje rozhovory s výraznými českými, evropskými i americkými osobnostmi. Interview mají časový přesah a reflektují nejdůležitější události a zásadní dění doma i ve světě za posledních dvanáct měsíců.

Zakoupené výtisky budeme rozesílat od 26. června 2018.