Rusko ve čtvrtek zaútočilo na Dnipro raketou, jejíž let od startu z Astrachaňské oblasti na pobřeží Kaspického moře trval až do dopadu 15 minut. Raketa byla ...
Noam Chomsky, filolog a třiadevadesátiletý levicový aktivista, prohlásil v rozvoru s britským levicovým novinářem Owenem Jonesem, že dodávky zbraní Ukrajině jsou jen západní propaganda. Tvrdil, že ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj chce ve skutečnosti s Vladimirem Putinem dojít k jakémusi kompromisu. Tedy Západ vnucuje Ukrajině těžkou techniku a zbraně jaksi proti jejich vůli. Je to samozřejmě nesmysl.
Jde o další úroveň argumentu, který se objevil na začátku války, ale v posledních dnech začíná sílit. Zní nějak takto: Dodávky zbraní na Ukrajinu válku pouze prodlužují, a tím pádem způsobují více utrpení. Měly by se zastavit, Ukrajinci vzdát a tím vše špatné skončí. Druhým stupněm této argumentace je, že Západ pouze využívá Kyjev ve svém konfliktu proti Moskvě, je ochoten bojovat „do posledního Ukrajince“. Obě dvě tyto úrovně naráží na zjevný problém. Ukrajinci bojovat chtějí a Západ o zbraně aktivně žádají. Chomského interpretace, i když zjevně zcela mylná, je logickým důsledkem takového uvažování. Ve skutečnosti si část západních představitelů zjevně přeje, aby to Ukrajinci vzdali. Ušetřilo by jim to spoustu problémů.
Na prvním místě lze jmenovat Němce, kteří se potácejí mezi svým appeasementem Ruska a veřejným míněním, které žádá co největší pomoc Ukrajině. Neochota, se kterou vládní SPD a kancléř Olaf Scholz přistupují k podpoře Kyjeva, naznačuje, že by se jim velmi ulevilo, kdyby to Ukrajinci vzdali. Překvapivě jestřáby jsou koaliční Zelení. Naopak Scholzovi byl určen otevřený dopis německých intelektuálů žádající zastavení dodávek zbraní.
„Navzdory průběžným hlášením o úspěších Ukrajinců je ukrajinská armáda mnohem slabší než ruská a sotva má šanci tuto válku vyhrát. Cenou za delší vojenský odpor bude – a to nezávisle na případném úspěchu – ještě více zničených měst a vesnic, ještě větší oběti v řadách ukrajinského obyvatelstva,“ stojí v zhruba tři týdny starém dopise, exemplárním příkladu fenoménu zmíněného výše.
Nějaký rychlý konec války, i za cenu ukrajinských ústupků, si evidentně přeje i francouzský prezident Emmanuel Macron. Jeho mnohahodinové telefonáty s Putinem neustaly. Ve svém projevu 9. května v EU Macron prohlásil, že „nesmíme podlehnout pokušení ponížit“, evidentně tím měl na mysli Rusko. Zelenskyj odvětil, že „nepomůžeme Putinovi tím, že zaplatíme vlastním územím“. Elysejský palác reagoval, že Zelenského nikdy nežádal o územní koncese. Nicméně asi jediný způsob, jak se vyhnout ruské ztrátě tváře a ponížení, je ponechat mu část území, kde jsou nyní jeho vojska.
Z vedení zástupné války na Ukrajině jsou nejčastěji osočovány Spojené státy. V tomto kontextu je zmiňován například citát ministra obrany za Baracka Obamy a následně šéfa CIA Leona Panetty. Ten 17. března prohlásil: „Je to proxy válka s Ruskem, ať říkáme cokoli.“ Dalším důkazem má být poznámka britského předsedy vlády Borise Johnsona, že válka může trvat až do konce roku 2023.
Ale USA si tuto válku nepřály. Za úhlavního nepřítele považují Čínu a válka v Evropě je pro ně zbytečným rozptýlením. Joe Biden zrušil sankce na plynovod Nord Stream 2 a Američané si zjevně nemysleli, že Ukrajina stojí za jejich podporu, jelikož jejich zpravodajské služby prorokovaly pád Kyjeva během pár dnů. Maximálně byli ochotni evakuovat Zelenského. Masivní dodávky zbraní přišly poté, co Ukrajinci ukázali schopnost bojovat.
Washington nyní stojí pevně za Kyjevem, ale i tak se objevují některé znepokojivé signály. Před třemi dny si poprvé od začátku války volali minstr obrany USA Lloyd Austin a jeho ruský protějšek Sergej Šojgu. Ukrajince vyděsilo, že Austin naléhal na „okamžité příměří“ bez toho, že by zmínil nutnost Ruska se stáhnout.
V Kongresu leží obří balíček pomoci Ukrajině v hodnotě 40 miliard dolarů. I ten je kontroverznější, než by se dalo čekat. Sněmovnou reprezentantů prošel bez problémů, ale v Senátu jeho urychlené schválení brzdí republikánský senátor s libertariánskými sklony Rand Paul. Trvá na zřízení nějakého dohlížecího orgánu, jenž bude kontrolovat, jak jsou peníze utráceny. Donald Trump junior, syn exprezidenta a jedna z vůdčích postav trumpovského křídla republikánů, zase okomentoval fotografii senátorů se Zelenským takto: „Místo toho, abychom utráceli 40 miliard dolarů amerických daňových poplatníků k financování proxy války Washingtonu s Ruskem, proč Zelenskyj prostě nevybírá od těchto politiků poplatek za obligatorní selfie a nefinancuje si to sám?“ Trumpovci evidentně mají s ničím nepodmíněnou pomocí Ukrajině problém.
Také stojí za to dodat, že Ukrajinci nedostali od USA vše, co chtěli. NATO nevyhlásilo nad Ukrajinou bezletovou zónu a byl to nejspíše Washington, kdo stopnul transfer polských stíhaček Kyjevu.
Jediný, kdo pomáhá ze západních mocností ochotně a bez kontroverzí, je Londýn. Možná v tom hraje roli historická zkušenost. Základním mýtem moderní Británie je druhá světová válka a za jeden z nejklíčovějších okamžiků takzvaná květnová krize v roce 1940. Winston Churchill se stal čerstvě premiérem, Francie byla poražena a britské vojsko uvázlé v Dunkerku. Frakce appeaserů, vedená ministrem zahraničí lordem Halifaxem, navrhla vyjednávat s Hitlerem o míru skrze tehdy stále neutrálního Mussoliniho. Churchillovi se podařilo Halifaxe vymanévrovat, odmítnout jednání a pokračovat ve válce, i když situace se zdála bezvýchodná a nikdo netušil, jak dosáhnout konečného vítězství. Britové tak v Ukrajině a v Zelenském vidí něco ze své historie. Samozřejmě fakt, že Británie není závislá na ruském plynu a ropě, velmi tomuto postoji pomáhá. Stejně tak vládní skandály, které je potřeba přehlušit.
Mír se tak Západu hodí. Polevilo by zdražování energií, jež minimálně zčásti stojí za současnou inflací. Němci by mohli znovu vesele obchodovat s Moskvou. Macron je rovněž nervózní z nově emancipovaného východního křídla EU. Francouzský prezident dlouhodobě tlačí na „strategickou autonomii“ Evropy, kdy by byla značně nezávislá na politice a obranném deštníku USA. Nevyřčeným předpokladem bylo, že v takovém uskupení by měla hlavní slovo Francie. V nynější krizi však úspěšně politiku EU určuje upozaďované východní křídlo.
Není tedy pravda, že by Západ používal Ukrajinu jako beranidlo proti Rusku a bojoval „do posledního Ukrajince“. Tento typ analýzy vidí geopolitiku jako šachové utkání, kde menší státy jsou jen figurkami bez jakékoli vlastní autonomie. Pravda je, že Ukrajinci bojovat chtějí, žádají zbraně a věří si na finální vítězství. I kdyby Zelenskyj přistoupil na nějaké kompromisní řešení, nejspíše by ho to stálo křeslo.
Zprávy z Ukrajiny mluví o vysoké morálce a o tom, že si veřejnost nepřipouští, že by mohla prohrát. Ukrajinci budou válčit, ať jim zbraně dáme, nebo ne, s nimi mají opravdovou šanci zvítězit. Vzrůstající tlak na Ukrajinu, ať přistoupí na nějaké kompromisní řešení, je důsledkem toho, že západní mocnosti si myslí, že spíše úspěšně zatlačí na Kyjev než na Moskvu. Kdyby ale Zelenskyj a jeho okolí na to přistoupili, byli by blázni. Moskva by si uloupla kus ukrajinského území a za pár let by to zkusila znovu, tentokrát lépe připravená.
V roce 1941 měl Churchill slavný rozhlasový projev, který byl určený hlavně tehdy stále neutrálním Američanům. Premiér věděl, že pokud Británie má přežít a možná i zvítězit, tak potřebuje dodávky válečného materiálu z USA. Proslov zakončil zvoláním: „Dejte nám nástroje a my tu práci dokončíme!“ Nyní není čas pochybovat, ale dát Ukrajině nástroje k dokončení práce.
00:02
