Kulturní válka o Fifinku

KOMENTÁŘ

Kulturní válka o Fifinku
Čtyřlístek v plyšovém provedení Foto: Wikipedia - Stribrohorak
5
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Žijeme v čase, kdy se otřásají všechny hodnoty. Takže došlo i na Fifinku ze Čtyřlístku. Její zploditel, Jaroslav Němeček, si postěžoval, že je předmětem útoků feministek, byť zatím snad jen verbálních.

Nelíbí se jim, jak se dalo očekávat, genderové rozdělení rolí ve zvířecí komuně. Fifinka v ní zastává tradiční submisivní roli: vaří, peče, zašívá, uklízí… a pasivně se podvoluje tomu, co si mužská ekipa, kocour, zajíc a prase, zamane.

 

To je samozřejmě velmi zastaralé a překonané a jednak to vzbuzuje oprávněný hněv a za druhé obavy, že se tento strašlivý patriarchální model bude dále šířit, pokud to budou děti, ale možná že i dospělí dostávat dále do ruky. Chudák Němeček se vymlouvá, že to je nespravedlivé nařčení a že ta Fifinka zase tak submisivní není, protože jednak uplatňuje ženskou taktiku a jednak je to často právě ona, kdo bývá v komuně šéf. A také říká, že tu psici namaloval podle své maminky, čímž hraje na city. Jenže to feministky a gendermany samozřejmě nepřesvědčí, ti na nějaké výmluvy příslušníka cisheteropatriarchálního světa zvědaví nejsou. Čtyřlístek je maskulinně toxický, a měl by být vycancelován, nebo jak se tomu říká, prostě zničen.

No, asi je to přehnané a bůh ví, kdo to panu Němečkovi vyčítá, jestlipak si spíš z něho nedělají srandu. Jiná věc je, že něco takového je možné, a člověka to napadne i bez feministek a čeká, kdy to napadne je. Je již těžké vzít do ruky jakoukoli tradiční pohádku či literaturu, abychom v ní nehledali nějakou ideovou, především genderovou, případně rasovou nepatřičnost, která nás podle světonázoru buď potěší (ach, jak se tehdy mohlo svobodně psát), nebo pobouří (ach, jak něco takového může existovat, zabraňme tomu, než nás to ohrozí). Takové podezíravé, možná až posedlé čtení (sledování filmů) je v moderních časech pravděpodobně nebývalé a v některých ohledech se v horším liší i od bláznění nacistů a komunistů: těm totiž vadili jejich nepřátelé, ne ti, jejichž provinění spočívá jen v tom, že líčí jiný svět, než jaký by ho chtěli mít dnešní bojovníci za jeho očistu.

Přitom ten Čtyřlístek… Kdo by si to pomyslel. Až teď si vlastně uvědomujeme, že je to možná jediný duchovní výdobytek pražského jara 1968, jediné, co vypučelo z jeho tak brutálně pošlapané půdy, ale přesto se jako malý kvítek uchytilo a již se nedalo vyrvat z kořínků.

Vždyť co to byl, ten Čtyřlístek, co byly příběhy čtyř společně bydlících domácích zvířat?
Co jiného než do českých ladovských poměrů přenesený ozvuk atmosféry komun hippies, hesel Not war, make love!, ideálů vegetariánské stravy, volné lásky (včetně zoofilie), halucinogeny stimulované imaginace (o vizích zvěře po požití LSD by mohl mluvit nejeden rocker)? Ona čtyři zvířata byla alegorickým vyjádřením rasové, kulturní a sexuální rovnosti, byla de facto průkopníky multikulturalismu a new age, čímž jsme předstihli mnohé západní země alespoň teoreticky.
Moje generace na Čtyřlístku vyrostla, proto jsou dnešní čtyřicátníci tak tolerantní, mírumilovní a citově a pohlavně vyspělí, byť s jistým sklonem k promiskuitě, což ale není jejich vina. Postavy Čtyřlístku byly prvními, s nimiž jsem zažil stav, kterému se říká identifikace s literární postavou. Nikoho asi nepřekvapí, že jsem se cítil být Myšpulínem, oním kocourem intelektuálem, který byl nejlépe oblečený, nosil anglikánský fráček a příčně pruhované kalhoty a od ostatních si držel jistý vzdělanecký odstup. Fifinka, což je fena nejasné rasy, možná má nejblíže k pudlici, byla naopak asi prvním objektem mé tehdy pochopitelně neujasněné sexuální touhy, která si složitě hledala orientaci. Její hubené nohy ve mně vyvolávaly slastné trnutí, aniž mi vadilo, že to jsou psí běhy. Její natupírované uši a čumák mě těšily ve snech a mezi spolužačkami ve druhé a třetí třídě jsem hledal tu, která by se jí nejvíce podobala. Omračovalo mě, že její srdce patří nejspíše Pinďovi, ustrašenému zajíci, který ale chodil do půli těla i v mrazu, kšandu měl přes prsa a ocásek mu vykukoval z kalhot, což se dívkám jako Fifinka asi líbí, jak jsem už tehdy tušil. Prase Bobík ve mně vzbuzovalo spíše sympatie, byl to takový nemotorný žrout a dobrák, jak dětští siláci a tlusťoši často bývají.
Pak mi jednou nějaký starší spolužák, určitě lump, řekl, že ta zvířata spolu můžou žít jen proto, že jsou „vykastrovaný“. Nechal jsem si to slovo vyložit a zesmutněl. Tím skončil můj věk nevinnosti.

Foto: Echo

 

×

Podobné články