Kdo má dnes „koule“?

Začíná týden velkých výročí. V úterý je 30 let od masakru na náměstí Nebeského klidu v Číně a také 30 let od prvních polosvobodných voleb v komunistickém světě. Ve čtvrtek pak následuje 75 let od vylodění v Normandii. Všechny tři události mají společné to, že se odehrály za obrovského vypětí lidských sil. Takové si dnes jen těžko představíme.

Záběry ze dne D, ať již skutečné, nebo hollywoodské, patří mezi nejpůsobivější v historii. Letadla, lodě a vojáci blížící se k okupované Evropě, aby ji osvobodili od nacismu. Je to moment v dějinách, kdy se lidstvo nejvíce přiblížilo k osudovému střetnutí dobra se zlem. Není divu, že je to asi neslavnější vojenská akce všech dob. Pravda je samozřejmě složitější. Přes působivé Spielbergovo zobrazení v Zachraňte vojína Ryana na normandských plážích zemřelo „jen“ zhruba 4500 spojeneckých vojáků. Pravé peklo nastalo až v následujících dnech, kdy se Spojenci probíjeli přes francouzský venkov.

Podle historiků byla stejně důležitou bitvou operace Bagration, kterou Sověti prorazili německou linii v Bělorusku o pár týdnů později. Operace Overlord ale zůstává tou, která na sebe poutá většinu zájmu. A nelze se neptat, zda bychom dnes byli něčeho takového schopni. Vrhnout statisíce mužů na nepřátelskou pláž s vědomím, že tisíce z nich zemřou. Armády západních států, s pár výjimkami, jako jsou USA nebo Izrael, dnes nebudí dojem, že by dokázaly vzdorovat velkému útoku, či ho dokonce sami uspořádat, proti technologicky stejně vyspělému nepříteli. V květnu 2018 Spiegel hlásil, že ze 128 německých stíhaček jsou provozuschopné pouze čtyři, Německo tedy nemůže plnit své závazky v rámci NATO. V říjnu minulého roku belgičtí inženýři při opravě stíhačky F-16 omylem spustili kanon a jeden letoun zlikvidovali a další poškodili. Některé armády by tak dokázaly porazit leda tak samy sebe.

Nutno dodat, že ani obyvatelstvo není ochotno chránit svoji zemi. Podle průzkumu Gallup International z roku 2015 by za svoji zemi bylo ochotno bojovat 74 % Finů, 59 % Rusů, 54 % Řeků, 55 % Švédů a 47 % Poláků. V ostatních zemích je to o poznání horší. V Dánsku by bojovalo 37 % lidí, ve Francii 29 %, v Británii 27 % a Německu 18 %. V Česku je to 23 %. Dalo by se říct, že válka na Západě je vyloučená, protože na ni nikdo nemá „koule“.

Je pravda, že před 80 lety tyto „koule“ neměli ani naši předci. Nacisté se převalili Evropou během pár týdnů. Jejich postup zastavil jediný člověk, Winston Churchill, který rozhodl, že Británie bude dál bojovat. Tehdy nechybělo málo, aby se premiérem stal lord Halifax, který by nejspíše s Hitlerem mír podepsal. Dokázala by Evropa dnes vygenerovat Churchilla?

Další dvě připomínané události ukazují, že mít „koule“ není jen o ozbrojeném konfliktu. Čínští komunisté před 30 lety krvavě ukončili studentské demonstrace. Můžeme děkovat osudu, že jejich evropští soudruzi již na to žaludek neměli. Pravdou je, jako dokazují například protesty ve Venezuele, že dokud jsou totalitáři ochotní používat sílu, jinak než silou se jich nedá zbavit. V souvislosti s masakrem se připomíná „tankový muž“, neznámý Číňan, který se dvěma igelitkami zahradil cestu tankové koloně. Tomu jistě „koule“ nelze upírat.

Poláci naopak neustali ani po střelbě a i díky síle, kterou jim dodávala katolická církev, dokázali vzdorovat tak dlouho, až to polský režim odpískal. I to vyžadovalo jisté „koule“.

Před 75 i 30 lety se světem pohybovaly obří dějinné síly. V roce 1944 Evropou pochodovala vojska, v roce 1989 vrcholil ideologický zápas. Dnes se zdá, že se dějinné síly zase daly do pohybu. Rusko evidentně neopustily revanšistické choutky a Čína si hodlá koupit zbytek světa. Budoucí střetnutí asi bude vypadat jinak než ta z let 1944 a 1989, ale i tak doufejme, že se najdou lidé, kteří budou teoreticky ochotni vběhnout brzo ráno do deště kulek na nějaké pláži, která je tisíce kilometrů od jejich domova, jen kvůli ideálům o svobodě.