Válka na Islandu

Zdál se mi sen, že je Island ve válce. Island odedávna sužovaly hlavně přírodní pohromy, zemětřesení, erupce sopek, povodně, laviny a mořský led. Kdysi jeden cizinec napsal, že sopka Hekla je branou do pekla, a proto mají Islanďané k peklu blíž než jiné národy. Byla to urážka tak velká, že musel jeden mladý učenec napsat celou knihu, aby ji vyvrátil. Jenže teď se část obyvatel ostrova rozhodla vydat svou vlast napospas turistické invazi. Druhá část Islanďanů sice nesouhlasí, ale není jí to nic platné. Na ostrov nalétávají letadla s tisíci turistů, u pobřeží denně kotví velelodě s tisíci pasažéry, kteří se pak vyloďují na břeh, aniž by někteří z nich třeba vůbec věděli, kde se zrovna nacházejí. Často to připomíná filmové záběry z invaze v Normandii.

V bufetu u Zlatého vodopádu Gullfoss byla tentokrát fronta skoro až ven. Desítky turistů se snažily koupit si kávu, polévku nebo sendvič, jiní sháněli nějaké suvenýry a tvořili další dlouhou frontu u pohlednic, vlněných výrobků či triček... Blázinec. Propletl jsem se k toaletám a pak omylem vstoupil do dveří pro personál. Tam jsem ji objevil. Seděla trošku stočená v rohu místnosti a měla nepřítomný výraz. Sigrídur Tómasdóttir! Přesně taková, jakou ji sochař vypodobnil na reliéfu kousek od vodopádu. Hrdinka! První islandská ekologická aktivistka, která kdysi, ještě před válkou, vedla svůj statečný boj za záchranu vodopádu.

Nejdřív oznámila svému otci, majiteli pozemku, že jestli skutečně dovolí, aby se u „jejího“ Gullfossu postavila vodní elektrárna, tak do té sedmdesátimetrové vodní propasti skočí. Nezabralo to. Zahraniční firma už se chystala stavět, a tak Sigrídur sedla na koně a vyrazila do více než sto kilometrů vzdáleného Reykjavíku k soudu. To dneska zní jako nic, ale tenkrát nebyly silnice, muselo se často přes lávová pole a cestou necestou. Sigrídur to zvládla. Za pomoci advokáta, pozdějšího prvního islandského prezidenta Sveina Björnssona, se snažila zastavit stavbu. Soudní proces sice prohráli, ale veřejné mínění bylo na jejich straně a nakonec se jim podařilo zákaz stavby prosadit. Vodopád Gullfoss byl prohlášen chráněnou krajinnou oblastí a Sigrídur vysochali tu pamětní desku.

Teď ji ale vidím sedět v koutě místnosti a nepřítomně zírat. Předstírám, že je to vlastně normální, když se přede mnou zjeví dávno zemřelá legendární postava, a zeptám se, co tu dělá.
„Jsme ve válce,“ opakuje několikrát ta statná žena.
„Ale nemáme naději,“ doplňuji já. Rád bych, aby pravila něco jako, že se člověk nemá nikdy vzdávat a podobně. Měla by na takovou odpověď nárok. Ale ona mlčí.
„Proč mlčíte?“ pravím nakonec nedočkavě.
„Možná by tenkrát ta elektrárna nebyla tak strašná. Tohle je asi horší,“ řekla a v tu chvíli jsem se probudil. Usnul jsem na stole v tom kraválu v bufetu přímo pod obrazem. Na něm Sigrídur sedí na islandském koni a chystá se zřejmě vyrazit do hlavního města.

Taky tam vyrazíme. Bydlíme v hotelu. Pracují v něm lidé z Východu a starají se většinou o lidi ze Západu. Islanďané jsou nejspíš někde na Kanárech. Ta apokalypsa, co vypukla na jejich ostrově, je nezajímá. Na to mají své lidi. A ostrov má zase jednou blíž do pekla. Kéž by mi tu myšlenku nějaký mladý učenec co nejdřív vyvrátil.