Někdy si musím vzít prášek na spaní, přiznává Helena Třeštíková

Nejen o Manželských etudách

Někdy si musím vzít prášek na spaní, přiznává Helena TřeštíkováROZHOVOR
Helena Třeštíková Foto:

Foto: Jan Zatorsky

2
Domov
Týdeník ECHO
Sdílet:

V roce 1980 začala Helena Třeštíková natáčet unikátní cyklus Manželské etudy. Sledovala šest manželských párů od jejich svatby po dobu šesti let. První díl byl dokončen v roce 1986. Druhý, Manželské etudy po 20 letech, vznikal mezi lety 1999 a 2005. Třetí Manželské etudy, tentokrát po 35 letech, sledovali diváci v lednu na ČT2. Helena Třeštíková se v časosběrné metodě našla, kromě Manželských etud tak natočila film o feťačce i recidivistovi.

Budou Manželské etudy po 50 letech?

Doufám, že ano. Po skončení této etapy všichni protagonisté říkali, že by do toho šli znovu, ale nevím, jestli je třeba neodradí některé divácké ohlasy. To mě na reakcích trochu mrzí, že ten tón je tak osobní vůči protagonistům, a nikdo se nezamýšlí nad tím, jaké to je, natáčet s lidmi tolik let, jak se tam odráží doba, ale hodnotí se, jestli je někdo takový, nebo makový. Aby mohlo začít další natáčení, musíme ale sehnat finance a pak bychom zase pokračovali, pokud budou ochotní.

Se všemi jste v kontaktu? U docusoapů se často stává, že si protagonisté stěžují na výsledný produkt, na střih, na hledání senzace. Jak si udržujete jejich přízeň?

Ano, s výjimkou Zuzany. Tu více než komentáře na internetu poznamenaly reakce na maloměstě, kde žije. Jinak se všemi, nejčastěji s Marcelou. Stali jsme se navzájem součástí svých životů. Já vím, že to, co dělám, je na hraně. Jsou to lidské příběhy, intimní záležitosti. Jsou věci, o kterých ti lidé mluvit nechtějí, i když víte, že by to pro příběh bylo zajímavé. Pořád se pohybujete mezi tím, jak to udělat divácky přitažlivé a jak těm lidem neublížit. Nenatáčíme nic tajně, neděláme přepadovky, to jsme udělali několikrát v 80. letech jako takovou legraci, ale od té doby ne. Pouštíme jim to před odvysíláním, aby dokument autorizovali, a jsme samozřejmě připravení vyhovět jejich připomínkám.

Páry jste vybírali úplně náhodně?

Ano, na matrice, kam si přišly ohlásit svatbu. Byla to náhoda, asi během tří týdnů jsme měli vybráno. Měli jsme jen rámcové požadavky, aby to byli lidé mezi 18 a 24 lety, což byl tehdy standardní věk novomanželů, a aby měli čistý štít, bez předchozích manželství a nemanželských dětí. Domluvili jsme se s paní matrikářkou, ona se podívala do papírů, a když to odpovídalo, seznámila nás, my jsme se představili, řekli jim, o co jde. Byli překvapeni, rok 1980, v televizi maximálně portréty hrdinů socialistické práce, a někdo s nimi chce natáčet dokument. Koukali na nás jako na Marťany.

Souhlasili všichni?

To ne. Oslovili jsme asi dvacet párů a souhlasilo deset. Začali jsme natáčet s deseti, pak jsme to bohužel z finančních důvodů museli omezit na šest, což mě mrzí. Zůstalo nám šest párů a ve všech případech to nakonec byly velké příběhy.

Foto:

Foto: Týdeník Echo

Celý rozsáhlý rozhovor je součástí speciálního vydání Týdeníku Echo 30 rozhovorů, který si můžete objednat ZDE.

Speciální vydání obsahuje rozhovory s výraznými českými, evropskými i americkými osobnostmi. Interview mají časový přesah a reflektují nejdůležitější události a zásadní dění doma i ve světě za posledních dvanáct měsíců.

Zakoupené výtisky budeme rozesílat od 26. června 2018.

Sdílet:

Hlavní zprávy

We´re all living in Amerika

KOMENTÁŘ

Žijeme už jako v Americe. Ne tím, že u nás s jen malým časovým zpožděním mohou vyjít knihy autorů, jako je Abigail Shrierová. Ale tím, že i u nás mohou takzvaně ...

00:08
×

Podobné články