Poláci mají pravdu, ale…

Po druhé světové válce nebylo tak zničené, usoužené a rozbité země, jako bylo Polsko. Respektive ten stát, který nově ve střední Evropě vznikl, a to v podobě, na niž se nikdo Poláků neptal. Polsko bylo, jak známo, posunuto na západ, přičemž přišlo o historická území na východě, zatímco mu na úkor poraženého Německa byla „darována“ území, která byla po staletí německá.

Polsko se stalo sovětským satelitem a polská tragédie pokračovala i po roce 1945, přičemž člověk musí vždy sklonit hlavu před tím národem, který opravdu nikdy „neklekl na kolena“, ale při všech nepříznivých okolnostech vybudoval poválečné Polsko, které nakonec ze sebe setřáslo i jho komunismu, do kterého ho zapřáhl Stalin.

Na začátku polské tragédie bylo ovšem hitlerovské Německo, jeho zákeřné přepadení v září 39, léta tyranského a rasistického režimu, devastace měst a obcí, loupeže, vraždění elit i obyčejných lidí, genocida židovského obyvatelstva, která měla epicentrum právě v Polsku. Němci se k Polákům chovali s obzvláštní krutostí, přičemž se netajili svým úmyslem je buď vyvraždit, nebo zotročit a srazit na roveň bezprávných otroků, heilótů. Hrdinský boj Poláků nebyl srovnatelný s žádným jiným odporem v Evropě, také proto, že šlo opravdu o samu existenci toho národa.