Kam se poděly všechny ty židovský holky?

Do redakčního mailu přišel dopis: „Omlouvám se za tento nevyžádaný mail. Nedávno jsem v Echu našla zmínku o izraelské spisovatelce a překladatelce českého původu Ruth Bondyové. V příštím týdnu by se dožila 95 let. S tou dámou jsem se osobně poznala na Knižním veletrhu v Praze. Písemně jsem ji kontaktovala prostřednictvím nakladatelství Franze Kafky. Možná že některé své české aktivity svěřila jen mně, nežidovské Češce (naučila vnučky vařit česká jídla, houskové knedlíky, zelí aj.). Napadlo mě, že by některý váš redaktor mohl paní Bondyovou připomenout. S pozdravem a omluvou Daruše Burdová – narozená 31. 12. 1923“

Znal jsem paní Ruth Bondyovou, i když jen ze dvou krátkých setkání, často jezdila v 90. letech do Prahy. Zatímco v Izraeli jí vycházely hebrejské překlady českých autorů (od Haška přes Čapka po Viewegha), tady vydávala své knihy, z nichž bych chtěl připomenout vynikající biografii Jakuba Edelsteina (1903–1944), předsedy Rady starších terezínského ghetta, zoufalého antihrdiny, jenž se pokoušel, jak jen mohl, zastavit zkázu, která byla nad jeho síly. Je to možná jedna z nejlepších a nejčtivějších knížek o „českém“ (Edelstein byl z Haliče) holokaustu, o osudu Židů z protektorátu, o naději a bezmoci. 

Ruth Bondyová byla úžasná, charismatická a energická dáma, její autobiografie se ne náhodou jmenuje Víc štěstí než rozumu (2003) a je to příběh české židovské holky, kterou poslali v osmnácti do Terezína, pak do Osvětimi, ale protože měla to štěstí a nacisté potřebovali pracovní sílu, odvezli ji do fabriky v Hamburku, pak do tábora v Bergen-Belsenu, kde ji na konci války málem zabil tyfus, ale ona měla to štěstí… Potřebovala ho pak i v Izraeli, kde se vypracovala na jednu z nejznámějších izraelských novinářek, nemluvě o její práci překladatelské, k čemuž by jí ovšem jen to štěstí nestačilo. Zemřela loni v listopadu.

Nebýt paní Burdové, asi bych dnešní výročí narozenin Ruth Bondyové (19. června 1923) pominul. Ale odpověděl jsem jí a už za deset minut mi zvonil mobil. „Dobrý den, pane redaktore,“ ozval se hlas, ve kterém bylo slyšet Brno a dobrá předválečná výslovnost. „Já myslím, že si paní Bondyová zaslouží připomenout…“ Já souhlasil, ale pořád si říkal, jestli to stačí na článek, 95 let… Třeba počkáme do stovky. Chvíli jsme si povídali, paní Burdová byla čtenářka jejích knih a věděla kdeco. „A víte, proč jsem se s ní seznámila?“ položila mi otázku. „Protože já jsem se jí chtěla zeptat, jestli se v Terezíně nesetkala s mojí nejlepší kamarádkou Sylvou Jeralovou. Oni Jeralovi bydleli na Lidické, dřív se jmenoval Nová, Neugasse…

Poslali je s celou rodinu, ona měla ještě mladšího bratra Richarda, prvním transportem do Terezína… Tak jsem se chtěla paní Bondyové zeptat, jestli se tam s ní nesetkala.“ A setkala?, zeptal jsem: „Ne, bohužel, nesetkala, ale poradila mi, jak najít její dokumenty. Tak jsem se dozvěděla, že ji s celou rodinou poslali Němci do Lodže, oni první transporty posílali do Lodže, a tam nejspíš umřela, protože v transportech na východ také nejsou. Z té rodiny se nevrátil nikdo. Sylva byla hrozně talentovaná a fajn holka… Celý život na ni myslím.“ 

A já zase pocítil to, co v takových chvílích cítím nejdřív v nose a pak hned v očích, a za chvíli nemůžu mluvit, jen dýchám a říkám si, co to bylo za vesmírnou hrůzu poslat mladou krásnou holku na smrt, tisíce mladých holek poslat na smrt. A co ta na tom v německém národě ulpívá za vinu, kterou zase řeší svým nešťastným způsobem. „A taky jsme se spaní Ruth dohodli, že by bylo dobré Jeralovy nějak připomenout. Tak jsou před vchodem, odkud je odešli, na Lidické 14, čtyři měděné kostky, Stolpersteine. Tři zaplatilo město, jednu, pro Sylvu, já. Tak třeba si někdo vzpomene. Já ni pořád myslím, i po těch sedmdesáti letech. Ale aspoň jsme ráda, že jsem se díky ní mohla seznámit s paní Ruth… Napíšete o ní něco, pane redaktore?!

A tak jsem to paní profesorce, která po válce vystudovala biologii a celý život ji učila na gymnáziích v Brně a pak v Olomouci, slíbil. Tak aspoň takhle.