Sebemrskačství jako divadelní žánr a světový názor

Odchovance staré dobré západní tradice rouhačství nemůže nějaký Jezus Kristus na muslimce rozhodit. To všechno tady nějak bylo, my hříšní a nedokonalí křesťané si na to zvykli, víme, že nám všichni ti de Sadové a jiní aberanti spíš prospěli, protože nás naučili chápat hodnotu posvátného, že to totiž není nedotknutelné, ale nezhanobitelné. Po všech surrealistických provokacích je tedy nějaká felace papeže a další lahůdky, jež používá hvězda současných pokrokových evropských pseudointelektuálů Oliver Frljić, upachtěná trapárna iritující ne svou provokativností, nýbrž blbostí. Člověk by spíš politoval ty, kteří se na to přišli dobrovolně dívat, takže akce Slušných lidí (ve skutečnosti slušných pak), která jim to chtěla překazit, byla s nimi spíš solidární a měli by jim poděkovat, i když to nelze předpokládat.  

Na případu hry, jejíž název si nikdo moc nepamatuje (jmenuje se to moc chytře Naše násilí, vaše násilí), ale každý ví, že tam Ježíš leze po muslimce, je možná nejzajímavější ta ochota přistupovat na „myšlenková“ východiska hry. Ta nejsou ničím jiným než do jistého pódiového tvaru převedeným čistým flagelanstvím (tedy sebemrskačstvím) velmi oblíbeného typu: jsme my, rozumějme Evropané, parchanti světa, původci všeho utrpení, mučitelé ušlechtilých národů a ras, nyní především muslimů. V anotaci představení se citovaly věty režiséra Frljiće, které jsou toho koncentrací: „Jsme si vědomi, že naše bohatství závisí na tisícovkách mrtvých na Blízkém východě? Truchlíme kvůli obětem teroristických útoků v Paříži a Bruselu stejně jako kvůli těm, co zemřeli v Bagdádu nebo Kábulu? Jaké divadlo je zapotřebí v čase očividného návratu fašismu?“

Tento druh duševního masochismu, rozšířený mezi humanitní mládeží a povinný u tzv. nové levice, se zajímavě projevuje jako ztráta kognitivních funkcí provázená velmi složitými myšlenkovými konstrukty, schopnými vyslovit či vyslechnout jakýkoli nesmysl – a nepoznat to. Přečtěte si ještě jednou ty režisérovy věty, typické věty flagelantského zaklínání, jež přitom ve správných příjemcích nevzbudí pochybnosti, natož odpor. Prostě se to v naší pokrokové bublině tak říká. 

Jiří Krupička, vězeň padesátých let, od roku 1968 v Kanadě žijící geolog a filozof, ve své pozoruhodné knize Flagelantská civilizace (vyšla 1999) napsal: „Historie lidstva nezná civilizaci, která by se svým postojem sama k sobě jen zdaleka přiblížila dnešnímu drásavému stupni evropsko-americké sebekritiky. Vytvořila si navíc komplexní systém sebemrskačství, který v ní samé hledá nedostatky a vinu. A tak se neustále omlouvá a stydí za vlastní úspěch!“ Ona „nelidská“ západní civilizace přitom zachránila mnohonásobně více životů, než zahubila, a velkou část lidstva vytáhla do civilizačního a kulturního stavu, který jim umožňuje takové věci jako právě kritiku Západu. Žádný jiný civilizační okruh se ale takto nebičuje, nehaní, nedekonstruuje. Někdy se zdá, že sebenenávist je vstupenka do klubu (jinak) slušných lidí. Je to ovšem sebenenávist bezbolestná, ušlechtilá a umělecká. Do těla si dáme jen symbolicky, sledováním otravného kusu o tom, jak jsme krutí a příšerní.

Jsou společnosti, které tuhle sebekritiku nevnímají tak ušlechtile, není to pro ně lidskost, nýbrž slabost a hloupost, jíž se dá využít. Takový islamista by se musel při Frljićovi za břicho popadat – i když se smát nesmí, a do divadla, to už vůbec. Ale ať se ti dobří lidé na Západě trochu pomučí. Zatím to mají skoro bezbolestně. A v divadle hrozí maximálně to, že jim tam nějaká slušná paka, která to mají vylízané zase jinak, budou bránit ve výhledu.