Uprchlické kvóty se nám vracejí oknem

ECHOPRIME

Uprchlické kvóty se nám vracejí oknem
Až dosud se uprchlictví definovalo útěkem před čímsi zlým, nikoli příchodem za čímsi lepším. Foto: Foto: Profimedia.cz
Týdeník

Daniel Kaiser

Osmého září zpestřilo zpravodajství o koronaviru hlášení o silném požáru, který na ostrově Lesbos zničil největší uprchlický tábor v Evropě. Podle řeckých úřadů požár založila skupina žadatelů o azyl, podezřelí byli pozatýkáni a čelí procesu – což ovšem nic nezměnilo na celkovém mediálním vyznění. Evropané mohli v teplech svých domovů sledovat otřesné záběry žen a malých dětí z Morie, přinucených spát v příkopu u silnice. Téma lidí na cestě do Evropy za lepším životem bylo znovu na stole.

Z pohledu Evropské komise právě včas: dva týdny po Morii představila komisařka pro vnitro, Švédka Ylva Johanssonová, dalekosáhlý návrh Paktu o migraci a azylu. Návrh se projednával delší dobu, Moria však podle slov komisařky uspíšila jeho předložení. Tato mizerie, vysvětlovala, je částečně „důsledkem toho, že Evropě chybí společná azylová a přistěhovalecká politika“. Minulý týden o paktu už rokovali unijní ministři vnitra, tento týden se paktu začne věnovat evropský summit.

Autoři návrhu přemýšleli ve velkém. Text se výslovně odvolává na údaje UNHCR, tedy Úřadu OSN pro uprchlíky. Jen pro letošek UNHCR odhaduje, že na celém světě je potřeba trvale přesídlit 1,4 milionu lidí, kteří se kvalifikují pro mezinárodní ochranu, s dodatkem, že „toto číslo může v dalších letech růst“. Ne že by EU měla přijmout všechny adepty na mezinárodní ochranu na světě, to ani autoři paktu netvrdí. Přesto je pakt konstruován pro  vysoký počet případů a i jinak je v několika ohledech převratný. Očekává se, že řada členských států bude vznášet námitky. Má je i Česká republika. Které z nich se pokusí uplatnit?

Rozdvojená mysl, rozdvojený slovník

Ačkoli příznivci masivnějšího přistěhovalectví do Evropy návrh Johanssonové přivítali jako návrh dlouho očekávaný – ve smyslu kýžený –, reálně po něm žádná velká poptávka nebyla. Rozhodující byla ta okolnost, že právě probíhá německé předsednictví a navíc Evropskou komisi řídí Němka. Ursula von der Leyenová byla ještě loni ministryní spolkového kabinetu, její tehdejší nadřízená Angela Merkelová už nebude kandidovat v příštích volbách, takže čas u moci se jí krátí. Zmatek v azylové politice kancléřka podle dostupných zpráv považuje za jeden z nedodělků své éry. Na změny v dosud platném systému známém jako Dublin (o azyl je nutno požádat v prvním státě, kde člověk vkročí na území EU) tlačí Řecko, Itálie, Španělsko. V těchto nárazníkových zemích na jižním křídle Unie se rok co rok hromadí desetitisíce nelegálních běženců, kteří nechtějí skončit v jmenovaných zemích; a ty země zase nechtějí je. Zda je chtějí jejich cílové země, například Německo nebo Švédsko, na to není jednoznačná odpověď. Společenský konsenzus v některých cílových zemích tíhne k velkorysé azylové politice, současně se ale politici obávají zvratů ve veřejném mínění. Ty by mohly zamíchat stranickými preferencemi tak jako po migrační krizi z podzimu 2015. Pro takovou nouzovou situaci chtějí mít „evropské řešení“ s jeho „povinnou solidaritou“. Je to jejich pojistka před domácím publikem.

Celý článek Daniela Kaisera si můžete přečíst na EchoPrime. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.

Foto: echo