Salcburská sonáta pro malého Vlčka

Salcburk je bílým marcipánem obalená sladká koule s pistácií uvnitř. Je to bílý nugát vtisknutý mezi tři kopce: Mnišský, Kapucínský a Šibeniční, mezi nimiž teče z Alp namodralá řeka Salice, německy Salzach. Po ní se od antiky, ale vlastně ještě dřív, na evropský jih i sever vozila sůl, která se těžila v bohatých slujích Solné komory, toho tajemného horského okrsku, kde Keltové vytvořili kulturu zvanou halštatskou a jež pak vystřídali Markomani a jiní Germáni, s nimiž na začátku našeho letopočtu vedli Římané války zvané markomanské, při nichž jim posloužil opevněný tábor s tržní osadou Iuvavum, jejíž jméno nahradil asi v osmém století jasně znějící Solný hrad, Salzburg, Solnohrad.

Když tam člověk přijede na začátku listopadu a pak se jde večer projít, najde vlastně příjemně prázdné idylické město, jehož „obyčejnost“ ruší jen úchvatná scenerie nasvíceného hradu nad městem, pevnosti Hohensalzburgu, na niž se nelze vynadívat. Jako když se nad městem zastaví obrovská bílá lokomotiva (nebo snad velryba?) a tiše odfukuje z té námahy. Stojí tam od 12. století, kdy hrad vybudovali zeměpanští arcibiskupové, kteří se zapletli do složitých tahanic o investituru, takže kromě duchovních záležitostí museli zvládat i umění válečné. A samozřejmě nejen to, protože zvláště na konci renesance (začátek 17. století) se tento malý církevní stát podobal velkému Římu i v tom, jak nebral některé věci zas tak vážně, takže za krásný park a zámek Mirabell (a za jméno bonbonu podobného té Mozartově kouli) vděčí Salcburk oddanému vztahu arcibiskupa Wolfa Dietricha z Rautenau ke krásné Salome Altové, matce jeho deseti (někde se lze dočíst patnácti) levobočných dětí, pro kterou nechal ty malé Versailles vystavět.  

Arcibiskupové, kteří se honosili titulem primas Germaniae, tedy prvních pastýřů Německa, vládli Solnohradsku do roku 1812, když se země stala součástí habsburské monarchie, čímž význam Salcburku upadl, což však mělo ten pozitivní výsledek, že zůstal zachován v téměř nedotčené podobě až do 20. století. Naštěstí se tu neasanovalo, nevznikla žádná Ringstrasse, ulice se nenapřimovaly, domy s malými pokojíky a vnitřními dvory, v nichž jsou nyní rozkošné vnitřní hostince s obsluhou v nezbytném dirndlu, byť to jsou často Češky, se nebouraly. Nejvíc bylo město, které Stefan Zweig, jenž to tu zároveň miloval a nechal si nad městem postavit vilu, nazval „nejnacističtějším městem Rakouska“, poškozeno jednoho říjnového poledne roku 1944. Spojenci tehdy podnikli nálet, jehož následky popsal Thomas Bernhard v autobiografii Příčina, kde píše, jak byl po náletu, poté co vylezl z krytu a běžel se podívat na Staré Město, konfrontován s absolutní brutalitou války, a protože ho tato obludnost současně fascinovala, strnul na několik minut a beze slova se díval na obraz, „ve kterém ještě neutichl ničivý pohyb, jenž náměstí se zasaženým a strašlivě pobořeným dómem proměnil v mohutný, nepostižitelný obraz“.

Bernhardovi, tomu budoucímu největšímu mistru v přehánění o špatných rakouských vlastnostech, bylo tehdy 13 let. Chodil v Salcburku do školy a bydlel v žákovském internátu, kde ho tyranizoval nacista Grünkranz, i když správné by bylo napsat, že Bernharda tyranizovalo všechno. V té době především sám Salcburk, který nazval ve své autobiografii „smrtelnou chorobou, do níž se rodí a jejíž obětí se stávají lidé, kteří pokud v rozhodujícím okamžiku neodejdou, spáchají za hrozných okolností sebevraždu, anebo na této architektonicko-arcibiskupsko-zabedněné-národněsocialitické-katolické půdě smrti, nepřátelské člověku, přímo či nepřímo zahynou“. Nutno dodat, že se sem Bernhard pak mnohokrát vracel, zvláště když ve zdejším Zemském divadle (Landestheatrum) měly premiéry některé jeho hry psané přímo pro Salcburské slavnosti, Salzburger Festwoche. Na nového Bernharda se čekalo s nadějí na nový skandál a nové spílání městu a Rakousku, které ho už od konce 60. let tehdy bralo jako svého největšího poválečného spisovatele a dramatika. 

V podzimním mrholivém večeru vyšel zpoza mraků měsíc a obalil chrámy a paláce metafyzickým světlem. Zvláště z pravého břehu řeky je nutné dát za pravdu Alexandru von Humboldtovi, který v roce 1860 napsal, že vedle Neapole a Konstantinopole (Cařihradu čili Istanbulu) je to Salcburk, jenž poskytuje nejkrásnější pohledy na světě. Ani cestovatel Humboldt jistě neviděl všechno na světě, ale za tím si určitě stál.

Večerní chodec, ubytovaný v pravobřežní, novější a prostornější části města, přejde jeden z těch mostů přes řeku, může si vybrat buď Státní most, nebo Mozartovu lávku, a pak rychle projde úzkými uličkami Starého Města, jež je decentně udržované na pomezí mezi luxusem a starobylostí. Ocitne se na liduprázdném Rezidenčním náměstí, kde to voní po koních a po svařáku čili Glühwein. Rád by si ho dal, ale stánky už jsou zavřené, v deset je noční klid a Rakušané ho dodržují. Mozartova socha na jeho náměstí, na níž vypadá spíš jako nějaký římský senátor než poněkud rtuťovitý a vyžilý Amadeo, hledí do noci, jako by hledala své ukradené dětství. Zatímco jemu se ve Vídni nedostalo ani samostatného hrobu, jeho otec, ten jeho nezdolný impresário Leopold, který se do Salcburku přiženil z Augsburgu, je tady na svatošebestiánském hřbitově pochován v rodinné hrobce po boku cizího muže, který po jeho milovaném synovi nastoupil do lože jeho neoblíbené snachy. Možná se tomu Leopold směje, možná si rve zbylé vlasy z lebky, nejpravděpodobněji o tom nikdo nic neví, jako nikdo o ničem, co jen o sekundu přesáhne jeho život, nic neví.  

Osamělí večerní chodci obkroužili už poněkolikáté dóm, který na tom místě stojí přes tisíc let, z dob, kdy sem z Francie a Irska přišli misionáři Rupert a Virgil, kteří měli za úkol pokřtít domorodce a jimž je katedrála zasvěcena. V řadě statisíců zde pokřtěných dítek patří zářivé místo právě malému Johanu Chrysostomu Wolfgangu Theofilovi, kterého sem dva dny po porodu, tedy 30. ledna 1756, přenesli v povijanu hlavně proto, aby nezemřel jako nekřtěňátko, protože byl tak slabý, že se nepředpokládalo, že přežije. Malý Vlček Bohumil přežil a z ulice za rohem jako šestiletý vyrazil poprvé do světa předvádět svou genialitu. 

Měsíc mezitím znovu vyšel a ze tmy zase vystoupila mohutná kopule dómu, kde hrál na varhany Haydnův bratr Michael, přičemž byl často tak opilý, že ho u toho museli držet. Jeho rekviem pro „mozartovského“ arcibiskupa Zikmunda von Schrattenbach tady mladý Mozart roku 1771 slyšel a jeho ohlas se vrátil za dvacet let, když skládal rekviem pro sebe sama. Ale hlavně tady zněla hudba, kterou sám provozoval malý Mozart, jenž to měl sem pár kroků, protože jeho rodný dům je hned za rohem, na Getreidegasse čili Obilné ulici, což je za dne přecpaná ulice plná luxusních obchodů a vyleštěných domovních kovaných znamení, které za tmy visí na domech jak spící netopýři. V listopadovém večeru zmizel všechen turismus, který to město dusí v sezonních měsících, i když myslím, že přece jen méně než Prahu, která se dusit nechá sama. Zůstalo jen začarované staré město, jehož převládající barva je stříbrná s olovnatými odstíny, k nimž se za soumraku přidává nazlátlá barva střídmého pouličního osvětlení.