„S Tálibánem nikdy.“ Evropa je vydíratelná přísunem Afghánců

Vlády západních zemí, včetně té naší, se krátce po neslavném pádu Kábulu zaklínají, že s Tálibánem se oficiálně bavit nebudou. Zejména pak, že s ním nebudou navazovat oficiální diplomatické styky, uznávat nový režim, a nedejbože jej dokonce podporovat pomocí různých rozvojových grantů, které do Afghánistánu za předchozí vlády proudily v míře velmi hojné. Po lidské stránce je to pochopitelné, vždyť po vojenském neúspěchu a poté, co naše snahy o mírovou rekonstrukci země selhaly, si potřebujeme kolektivně zachovat tvář – aspoň sami před sebou, když už se nám Čína směje a s radostí přijímá tálibánské emisary.

Problém s naší odmítavou pozicí je hlavně ten, že neodpovídá realitě. Velmi podobně se kdysi arabské státy rozhodly předstírat samy sobě, že neexistuje žádný Izrael; velmi podobně se evropské státy nechtějí podepsat pod skutečnost, že hlavním městem Izraele je Jeruzalém; velmi podobně se dodnes tváříme, že Krym je Ukrajina; velmi podobně se většina zemí na světě neodvažuje říci, že Tchaj-wan je de facto samostatnou zemí, a nikoliv součástí Číny. Některé ty fikce se dají udržet dlouho, třeba ta jeruzalémská. Izraelcům je vcelku jedno, co si o statusu svatého města myslí jiné země, a pragmaticky jim jde hlavně o dobré obchodní a politické vztahy, které jeruzalémská otázka příliš neohrožuje.

Tálibánská fikce ale brzy narazí na zásadní problém.