Čínský digitální komunismus

Cestováním člověk vždycky vstupuje do jiných časů a světů. Ty jsou pak méně nebo více kontrastní od toho světa, ze kterého se člověk vypravil. Zažít si jinakost od cestování očekáváme. A idylické rakouské Alpy nebo turismem znásilněné pláže na Mallorce nám k tomu můžou posloužit čím dál tím méně. Asie v tomto ohledu funguje jako galerie. V obou se totiž díky jejich návštěvě procházíte úplně jinými staletími a kulturami. A o kontrasty pochopitelně není nouze. Třeba v Laosu poznáte nenamalovanou tvář chudoby. V Thajsku se pak přiznaně těšíte z přepychové civilizované exotiky. Každá ta země svého návštěvníka zahrne pro něj nezvyklým extrémem, ten ale uvnitř státu samého funguje v jakémsi souladu. Buď se ocitnete v chudobě a minulosti, a zvyknete si. Nebo se ocitnete v bohatství a budoucnosti, a zvyknete si. Dnešní Čína se tomuto ale vymyká a je těžké si ji v mysli zkrotit. V jediný okamžik totiž servíruje extrémy jako kdyby se v ní mísila hluboká minulost a daleká budoucnost zároveň.

Jedním z hlavních důvodů této neuchopitelnosti je absolutně překotný rozvoj. Ten v Číně v posledních letech probíhá s takovou razancí a v takové míře, že neobsahuje přirozenost. A tou je každý Evropan přitom nevědomky značně formován. Stačí se procházet zástavbou evropských měst nebo listovat historií starého kontinentu. Zjistíme, že přirozenost vývoje je pro Evropana jistá postupnost a logická návaznost. Ta v Číně neexistuje. A nejlépe to vystihují reálné obrazy všedního dne. Míjíte žebráka, co před vámi čínskými hůlkami hltá hlínu. Nádoba na drobné ale nikde, jen vystavený QR kód. Jestli mu chcete přispět, musíte přes scan provést mobilní platbu.

Při pohledu z vysokorychlostního vlaku, řítící se ho rychlostí 340 km za hodinu, poznáváte kolonie nově vystavených, moderních mrakodrapů. Máte pocit, že se víc dotýkají nebe než země. Metr před nimi ale líně polehávají buvoli a rozpínají se rýžová pole. Zadíváte se na čerstvé dálnice vedoucí do ještě včera zapadlých provinčních částí a napočítáte rovnou čtyřpruhý tah v každém směru. Po něm se ale „prohánějí” slípky. V megalopolích jako Peking nebo Nanjing se pak v nekončících kolonách naopak střídá jedno BMW X5 a Volvo XC90 za druhým. Jen co se ale některému z nich otevře zadní kufr, vylítne z něj jak z agrárního kamionu opeřenstvo různého druhu. Na perónu se vedle Číňanů oblečených v “nejdražších” značkách cítíte jako jejich chudý evropský příbuzný.

Nejeden z těchto dokonale nastrojených Asiatů si ale svoji svačinku rozbaluje pusou a sedá si u toho pěkně na zem. Všechny tyhle výjevy odhalují, jak dokáže konzum bleskurychle vytvořit iluzi moderní společnosti. K moderní společnosti ale neodmyslitelně patří něco mnohem zásadnějšího – vychování a způsoby. A ty vyžadují čas, pro který v překotném boomu nestíhá být prostor. Čína je tak ve zvláštním společenském stavu, který se opticky jeví jako vyspělý, ale fakticky zaráží svou mentální zaostalostí.

Do takto duševně nepřipraveného národa Čína pokračuje s masivním pumpováním digitální technologie. Jako kdyby v moment, kdy přestala platit politika jednoho dítěte, začala pomyslně kralovat nová mantra “minimálně jeden chytrý mobil do každé ruky”. Číňani jsou se svými mobily srostlí. Skutečně srostlí. Míra fascinace displejem je nepředstavitelná. S mobilem v ruce se jí, chodí, platí, paří a to 24/7. “Žít digitálně” je pro běžného Číňana benchmark i důkaz bohatého života. Nelze se zbavit dojmu, že stříbrnými MacBooky si Číňan sebepotvrzuje, že se má stejně (a s nejnovějšími modely často ještě lépe) jako Američan nebo Evropan. Konzum v téhle zemi plní touhy do sytosti. Vůbec tedy nehrozí, že by někdo ze spotřebního nedostatku začal mít dotazy. Platí něco v duchu “Já mám vše, vše je tedy v pořádku.” Minimálně tady to na lidstvo bolestně prozrazuje, že mu stačí dát hojný konzum a snese pak jakýkoli režim. Při stavu čínské společnosti pak nelze u konzumování hovořit o jakékoli kritické bystrosti. U lesku takového stříbrného MacBooka to proto začíná i končí. To, že v Číně z něj skrze jedničky a nuly září úplně jiný svět než ve zmíněné Americe a Evropě, analyzuje a srovnává jen málokdo. A přitom to je na tom to nejpodstatnější.

Mimo zemi středu se dnes dobře ví, že oficiálně se v Číně na Google, Facebook, Google či “náš” Seznam nedostanete. To je jasné. Mnohem zajímavější ovšem je, jak vypadá život v mobilním rozhraní. Tím rozhraním je, zjednodušeně řečeno, jedna až dvě čínské metaaplikace WeChat a Alipay. 

Metaaplikace se vyznačují tím, že do sebe agregují ohromné množství a navíc různých funkcionalit, jež obvykle figurují jako oddělené aplikace. Tímto směrem se ubírá řada světových hráčů, zástupným příkladem pro zjednodušenou představu je Facebook. Ten už delší dobu nefunguje pouze jako sociální síť, ale také jako například prodejní kanál (Marketplace), komunikační platforma (Messenger), informační zdroj (Instant Articles) atd. Oproti WeChat a Alipay je to ale jen slabý odvar. S těmito dvěma metaaplikacemi se ocitáte ve světě mobilních plateb, gamie (her), booking systémů, navigačních nástrojů či asistentů.

Uvnitř jediné metaaplikace WeChat tedy vyřídíte cokoli. V praxi tak v Číně v jistém ohledu už naplno funguje přesně to, co se snaží budovat giganti Amazon, Google, Facebook a další. Tedy jeden digitální ekosystém, ze kterého obhospodaříte vše, co potřebujete, a strávíte tak u obra co nejvíce času, v nemž provádíte co nejvíc ideálně zpoplatněných úkonů. Život je jednodušší, rychlejší, možná efektivnější. Představte si, že se nemusíte pokaždé zvlášť registrovat a přihlašovat u každého e-shopu, nebo k vašemu kontu u prodejce vstupenek, dovolené, nemovitostí, do vašeho uživatelského účtu u každé z vašich aplikací (na sport, do internetového bankovnictví, na obsluhu taxislužeb, a v neposlední řadě na všechny sociální sítě). Tohle všechno obsloužíte pod jednou ikonou. Má návštěvník z demokratické polokoule entuziasticky závidět? A hudrovat, jak je možné, že někde lze takovou komplexní a přitom jednoduchou aplikaci rozdýchat a v Evropě pořád jen kvůli věčným diskusím ohledně ochrany osobních dat, koncentraci informační moci a kvůli bezpečnostním otázkám stojíme na místě? Neměl by. Je pro to řada důvodů.

Nebezpečný rozměr dává metaaplikaci WeChat kombinace tří faktorů. Zaprvé Čína je dnes prakticky cashless stát a platby kdekoli a opravdu za cokoli se tedy provádí bezhotovostně a to pomocí mobilního telefonu. Zadruhé metaaplikace je v zemi prakticky jen jedna. A zatřetí vše je v Číně uzpůsobeno tak, že metaaplikaci musíte používat, pakliže chcete v zemi solidně fungovat. WeChat si tak o každém občanovi poskládá úplně kompletní obraz. Z otevřené aplikace prostřednictvím lokačního trackingu v čase ví, kde pracujete. Díky platbě ve firemní jídelně nebo díky objednávce dovozu jídla ví, jak dobře a draze se stravujete. Dle toho, o jaký internetový obsah se v rámci metaaplikace zajímáte, zná vaše zájmové spektrum. Jak na obsah reagujete (komentáře, sdílení, hodnocení etc.), pak vypovídá o vašem názorovém profilu. Skrze provedené platby zná, kam a na co chodíte do kina, kam jezdíte na výlety a dovolenou, v jakých hotelech jste se ubytovali, a jestli jste nezapomněli na cestovní připojištění. Protože vím, že nemálo lidí v odevzdávání těchto svých volnočasových dat nevidí ani problém, natož hrozbu, je třeba do řady příkladů přidat pár dalších. Prostřednictvím plateb tedy mettaaplikace pochopitelně ví i to, zdali platíte včas nájem a poplatky za energie, jestli chodíte na pravidelné STK, jak splácíte hypotéku, že měsíčně platíte zhruba tři pokuty za dopravní přestupky, že si dlouhodobě kupujete léky na řešení intimních trablí, že sice utrácíte za cigarety, ale už tři měsíce jste neuhradil platbu za internet.

Samozřejmě že stejná data o sobě dávno sdílíme na síť také. V tom není digitální svět v Evropě nebo Americe odlišný. Kardinální rozdíl je ovšem v rozložení těchto dat. O všechny naše výše uvedené stopy se v západním světě dělí velké množství hráčů. Vedle toho máme také navíc stále na výběr, jestli po sobě zanecháme platební otisk nebo použijeme bankovky a zůstaneme inkognito. Obraz o nás je tak roztříštěný. V Číně je ovšem ucelený. A v rukách komunistické diktatury. Proto se z tohoto obrazu vyvozují ještě i důsledky – pomocí tzv. Credit-Scoringu. Jestli vaše platební chování není řádné, nejste poslušný občan. Sektor služeb vám to dá záhy pocítit. Nebudete mít přístup k výhodnějším úvěrům, nebudete moci čerpat benefity typu slev či přednostního check-inu. Čína chce tento princip skórování do roku 2020 propojit v jediný celonárodní společenský rating (dle Wired). Tady se do mysli prodírá nesmírně intenzivní díl Nosedive ze třetí série vizionářského seriálu Black Mirror. Po zhlédnutí této epizody člověk vnímá nevýhody takového scoring systému bez těžkého přemítání jednoznačně. Scoring prováděný metaaplikací nekompromisně nařizuje dodržování jakési povinné sociální poslušnosti, k jejímž kritériím se ale lidé nemohou vyjádřit a ani se vůči ní jakkoli bránit a odvolat se proti ní. Každý se tak stává jen naprosto bezbrannou jednotkou plnící předepsané “standardy”, které jsou pod digitálním drobnohledem.

Digitalizační náskok Číny v kombinaci s nesvobodnou společenskou myslí zve do budoucnosti, kterou nechceme. Nikoli teoreticky či v duchu sci-fi, ale v reálném životě Čína ukazuje, jak nezdravé a nemyslitelné je, aby data o našich drobných i výjimečných úkonech putovala jen do jednoho sběrného místa. Už je vlastně druhořadé, jestli ono místo končí v komunistické nebo Google centrále. I kdyby se jediný poskytovatel dostal k monopolnímu postavení ve sdružování dat skrze otevřenou kompetitivní soutěž, odporuje takový výsledek základu demokracie. Dbát dnes o diverzifikaci dat je pro svobodu společnosti stejně důležité nebo možná důležitější než jejich “big data” kumulace.

Kolem digitální budoucnosti se točí zvláštní nadšení. Když ji ovšem osobně navštívíte (nejen v komunistické Číně), nelze jako člověk necítit, jak nezdravé mechanismy na nás v ní čekají. Evropská zdrženlivost způsobená nekonečnými demokratickými diskusemi jako by v zrychleném digitalizačním imperativu fungovala jako ochrana současnosti. Do budoucnosti se nemusí pořád jen hnát. Budoucnost totiž nemusí být nutně ve všem lepší. I to je varianta, která by se měla myslet. Přibrzdit může znamenat setrvat déle v kráse. A ačkoli budeme jako západní společnost spolu s největšími technologickými hráči jako Amazon, Google, Facebook, kteří jsou takovými demokratickými Čínami, směřovat do stejného stavu co největší kumulace dat, existuje zde jeden ohromný rozdíl. Běžní Číňané o tomto kurzu nevěděli a neví. Ale my jsme schopni si to uvědomit a jednat dle toho.