Rozsudek polského ústavního soudu – čeho se vlastně týká?

Ústavní soudy různých zemí EU opakovaně zkoumaly ústavnost práva Evropské unie a opakovaně dospěly k závěru, že národní ústava je nadřazena právu EU. Rozsudky soudů a tribunálů v jiných zemích neznamenaly začátek cesty k vystoupení z Evropské unie. Pouze zdůraznily nadřazenost vnitrostátních ústav v záležitostech, které členské státy nedelegovaly na EU.

Ústavní soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 8. března 2006 o kvótách na cukr odmítl doktrínu absolutní přednosti práva Společenství. Podle jejího názoru je přenos pravomocí z českých orgánů na Evropskou unii podmíněný a závisí na způsobu výkonu přenesených pravomocí.

Naopak v Německu se Spolkový ústavní soud od 70. let důsledně staví proti formulování principu přednosti práva EU jako absolutního a bezvýjimečného, včetně podřazování národních ústavních norem právu EU. Ve svém rozsudku z roku 2020 konstatoval, že Evropská centrální banka překročila své pravomoci, když od roku 2015 nakupovala dluhopisy zemí eurozóny. Podle německých soudců to bylo částečně neslučitelné s německou ústavou, protože spolková vláda i Bundestag se rozhodnutími Evropské centrální banky nezabývaly.

Rozsudek polského ústavního soudu ze dne 7. října 2021 navazuje na předchozí judikaturu polského ústavního soudu a dalších ústavních soudů a tribunálů v celé Evropě.

Ústavní soud nerozhodl, že ustanovení Smlouvy o EU jsou ve svém celku v rozporu s polskou ústavou. Ústavní soud pouze konstatoval, že určitý výklad některých ustanovení, který vede k nadřazenosti mezinárodního práva nad ústavou, nejvyšším zákonem Polské republiky, porušuje ústavu.

Výklad zpochybněný polským ústavním soudem je výsledkem nedávné judikatury Soudního dvora EU. Cílem tohoto výkladu je uznat, že v případě kolize mezi ustanoveními Ústavy (nejvyššího pramene práva podle článku 87 Ústavy) a práva EU (druhého v hierarchii pramene práva) by polské soudy měly použít evropské právo, a to i za cenu porušení vlastní Ústavy (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 2. března 2021, C 824/18).

Situace, kdy by právo EU nutilo polské soudce porušovat vlastní ústavu, je neslučitelná se základními ústavními principy Polské republiky.

Výklad práva EU přijatý v nedávné judikatuře Soudního dvora EU rovněž snižuje standard soudní ochrany, na kterou mají polští občané podle polské ústavy nárok – a z tohoto důvodu byl také napaden polským ústavním soudem.

Podle polské ústavy se soudci při výkonu své funkce řídí pouze ústavou a zákony a jsou nezávislí a nezastupitelní. Soudce, který byl do funkce jmenován polským prezidentem, nemůže být z této funkce odvolán. Rozsudky soudů lze napadnout pouze zákonem stanovenými prostředky, tj. přezkumem rozsudku soudem vyššího stupně.

Výklad přijatý Soudním dvorem EU směřuje k uznání, že rozsudek vydaný polským soudcem může být napaden svévolně, bez ohledu na soudní postupy stanovené ústavou a zákony. Stejným způsobem lze zpochybnit postavení soudce – v rozporu s ústavní zásadou neodvolatelnosti.

Přijetí takového výkladu by znamenalo, že polský občan, který se obrátí na polský soud, aby rozhodl v jeho věci, by si nemohl být jist, že pravomocný rozsudek nebude napaden. Tím by se výrazně snížil standard ochrany práv občanů.

Systémově by takový výklad vedl k napadení několika milionů soudních rozhodnutí a k bezprecedentnímu právnímu chaosu v Polsku.

V důsledku takového výkladu práva EU by navíc soudci polských soudů ztratili ochranu, kterou jim poskytuje ústava proti svévolnému odvolání z funkce. Tím by byla výrazně dotčena jejich nezávislost – a občané by tak de facto přišli o právo na projednání věci nezávislým soudem zřízeným zákonem.

I z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl, že ustanovení polské ústavy, která občanům zaručují vyšší standard soudní ochrany, neumožňují přijmout výklad práva EU provedený v nedávné judikatuře Soudního dvora EU.

Antoni Wręga

chargé d´affaires a.i. Polské republiky