Senátoři odvolávají ústavní žalobu

Senátoři STAN, KDU-ČSL a klubu Senátoři 21 oznámili 28. června, že nepodají ústavní žalobu na prezidenta kvůli kauze novičok. Ve společném stanovisku se v té věci praví: „Při zvážení dostupných materiálů… a po konzultacích s ústavními právníky jsme dospěli k názoru, že prezidentovo jednání v kauze „novičok“ zřejmě (!) nenaplnilo míru a intenzitu velezrady.“ To je na první pohled poněkud předčasná kapitulace. Navíc vychází vstříc různým nejapným kritikám, které zazněly už ve chvíli, kdy senátoři svůj úmysl sdělili: bylo přece zjevné, že něco podobného nemůže parlament v dnešním složení odsouhlasit, tak co! Námitky tohoto typu jsou ovšem vrcholem kapitulantství: smíme snad do budoucna my i naši volení zástupci politicky prosazovat jen to, co jim v parlamentu odmávají Babišovi a Okamurovi lidé, komunisté a současné vedení ČSSD za požehnání prezidenta Zemana? Ani náhodou. Berme na vědomí, že současné složení Parlamentu ČR je legálním výsledkem voleb. To je ale všechno. Vůbec to neznamená, že smíme říkat a prosazovat jen to, co nám tito lidé budou ochotni odmávat. Nový establishment vede Českou republiku do záhuby, a my nejen smíme, ale musíme v rámci (dosud) platné ústavy a (dosud) platných zákonů dělat vše pro to, aby se situace změnila, – a to nejrychleji, jak to jde.

Z tohoto hlediska je ústup senátorů přinejmenším předčasným. Nechtěl bych jim však křivit. Ve Stanovisku se nakonec říká: „Chceme občany České republiky ujistit, že jsme si vědomi své role a jsme připraveni ji podle okolností aktivovat.“ Považuji za daleko významnější a plodnější vzít je za slovo, zejména proto, že Stanovisko obsahuje spoustu věcí vysloveně správných nebo takových, o nichž je možné a zapotřebí diskutovat.

Není zapotřebí je tedy odtroubit, ale naopak rozvést a doplnit po veřejné diskusi, k níž bych rád přispěl svou troškou. O to teď jde.

1) Velezrada

Senátoři zahájili konzultace s ústavními právníky o případné obžalobě prezidenta Zemana podle čl. 65 odst. 2 Ústavy ČR. Klíčovým (i když nikoli jediným) pojmem tu je „velezrada“. Pro pořádek cituji: „Senát může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky k Ústavnímu soudu, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku; velezradou se rozumí jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu. Ústavní soud může na základě ústavní žaloby Senátu rozhodnout o tom, že prezident republiky ztrácí prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt.“

Slovo „velezrada“ zní v češtině romanticky, pateticky a zároveň komicky: připomíná v emocionální rovině atmosféru, kterou známe z filmu „Anton Špelec ostrostřelec“. V trestním zákoně, pokud se nemýlím, ji nenajdeme. Definována je jen tady. Mám jakési podezření, že mlhavě patetický opar má sloužit mj. i k tomu, aby za ten delikt nemohl být žádný náš papaláš z masa a z kostí odsouzen. Tomu nasvědčují i přísné podmínky: žalobu k Ústavnímu soudu podává třípětinová většina přítomných senátorů, souhlasit musí tři pětiny zvolených poslanců.

Přitom nynější úprava čl. 65 je z roku 2013. Předtím byla formulace vágnější, ale fakticky mírnější: „Prezident může být stíhán pro velezradu, a to před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu.“ Možnost odsouzení přímo zvoleného prezidenta je tak nyní ještě nepravděpodobnější než dřív.

Autoři Ústavy se při volbě jména deliktu, které na dnešního člověka působí, jak jsem už napsal, poněkud komicky, zjevně inspirovali Ústavou první Československé republiky z roku 1920. Tam se v hlavě III, paragrafu 68, odst. 1 praví, že prezident „trestně může býti stíhán jen pro velezradu a to před senátem na obžalobu sněmovny poslanecké. Trestem může býti jen ztráta úřadu presidentského a způsobilosti tohoto úřadu později znovu nabýti“. Sněmovna o tom rozhoduje nejméně dvoutřetinovou většinou za nejméně dvoutřetinové účasti. Autoři Ústavy z r. 1920 zjevně vycházeli mj. z formulace Ústavy USA, kde se v čl. II. oddíl 4 píše: „Prezident, viceprezident a všichni úředníci Spojených států musí být zproštění funkcí, budou-li obžalováni a usvědčeni z velezrady, úplatkářství nebo z jiných těžkých zločinů a trestných činů.“ Právo formálně obžalovat příslušného má poslanecká sněmovna Kongresu, jako trestní senát funguje Senát Kongresu, k odsouzení je třeba přinejmenším dvoutřetinové většiny. Jako pozoruhodné mi připadá (rád si to nechám vysvětlit), že v textu se mluví o zradě (treason, nikoli high treason), i když ovšem je zahrnuta pod „těžké zločiny“ (high crimes). Jako zaujatý laik jsem si to účelově vysvětloval tím, že v anglosaském právním prostředí si nepotrpí na šaškárny.

Z podivné, konfúzní povahy pojmu „velezrady“ lze pak zřejmě odvodit rozpaky autorů Stanoviska a ústavních expertů, pokud jde o stanovení „míry a intenzity velezrady“, odlišení „stupňů jednání prezidenta, který případně ohrožuje bezpečnost země a jejích obyvatel“. Nestálo by za to „velezradu“ z čl. 65 odst. 2 prostě vyoperovat? Například: „Senát může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky k Ústavnímu soudu, a to pro jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, proti jejímu demokratickému řádu nebo pro jiné hrubé porušení Ústavy.“ Jistě, na přesné formulaci by se měli podílet ústavní experti. Zároveň se pohybujeme na terénu, kde se ústavní řád a politika nutně překrývají, a vyjádřit se proto může a má každý.

2) Pár poznámek ke Stanovisku senátorských klubů

Ve Stanovisku senátoři upozorňují, že „od svého zvolení prezidentem republiky v roce 2013 dává Miloš Zeman najevo distanci od civilizovaného pojetí politiky v demokratickém právním státě, který je pevně etablovanou součástí západní politické kultury“. Samozřejmě, bylo by dobré blíž rozvést, co se rozumí pod „civilizovaným pojetím politiky“ a co je „západní politická kultura“: ne snad proto, aby se ty pojmy relativizovaly, ale naopak, aby se zvýraznilo to, o co jde. Sám za sebe proto považuji za nutné v prvním případě zmínit křesťanské kořeny toho pojetí, v druhém společenství demokratických států, v současné době zhmotněné v EU a v NATO. A mně zrovna jde jen o to, že bych byl nerad, kdyby se někdo k civilizovanému pojetí politiky a k západní politické kultuře hlásil nedopatřením nebo omylem. A zároveň bych rád na okraj poznamenal (což není výtka k textu Stanoviska), že Zeman u nás není jediný z významných ústavních a politických představitelů, kdo dává najevo tuto distanci. Jmenuji nikoli namátkou jména Babiš, Filip, Okamura. Miloš Zeman je jenom podobně jako Porthos ve Třech mušketýrech ten, který přitom dělá největší kravál.

Podle autorů Stanoviska se distance od dosavadního pojetí politiky projevuje na třech úrovních: ústavní, politické a symbolické.

Na ústavní úrovni jde, jak uvádějí, o soustavné podrývání významu ústavního pořádku. A to za prvé o popírání relevance toho, jak se ústava vykládala a aplikovala v minulosti. Za druhé a především o destrukci základní charakteristiky formy vlády České republiky jako republiky parlamentní, a to v zájmu vlastní kompetenční expanze. Senátoři považují za nutné zmínit, že to není důsledek zavedení přímé volby hlavy státu, ale výsledek chtění mít jinak založený ústavní systém s oslabenými pojistkami zneužití moci. Pokud jde o moc, cítím nutkavou potřebu doplnit „osobní“, a navíc, i když to není terminus technicus, „osobní moci papaláše“ (jako publicista si to mohu dovolit; a zase, věc se v širším horizontu vůbec netýká jen prezidenta).

Výhrada ohledně přímé volby mi připadá zbytečná a alibistická. Podstatné je to, že v našem nynějším historickém, právním a politickém kontextu se zavedením přímé volby prezidenta doširoka otevřela brána k prosazení ústavního systému s oslabenými pojistkami zneužití moci. A chtění nebo nechtění Miloše Zemana je v tom jen nepodstatný subjektivní moment.

Za třetí senátoři zdůrazňují, že se vytvořil „časový rámec jednání o sestavení vlády, v němž volební vítěz není v zásadě motivován ucházet se o důvěru Poslanecké sněmovny, protože jej prezident republiky nechává vládnout měsíce a realizovat svou politiku, jako by důvěru Poslanecké sněmovny měl“. Upozorňuji zase, že tuto hru je možné hrát jen za spoluúčasti dotyčného premiéra (nejde jen o Zemana!) a že premiér se spoluúčastní rád, protože ho prezident drží v šachu. Kdykoli ho může z jeho křesla bez milosti vykopnout: premiér je totiž premiérem nikoli z vůle lidu, jejímž ztělesněním je v tomto případě Poslanecké sněmovna, ale z vůle prezidenta.

Na politické úrovni podle senátorů prezident Zeman usiluje zcela změnit zahraničně-politické směřování České republiky východním směrem přimknutím k autoritářským režimům Ruska a Číny. A v jeho vnitřní politice je patrná jak snaha zvětšovat prostor prezidentského úřadu, tak především úsilí spojit se s extremistickými politickými silami, jako je SPD a KSČM („přímá ideová pokračovatelka KSČ“). Senátoři se přitom vyjadřují diplomatičtěji než já.

A konečně, pokud jde o to, čemu se ve stanovisku říká poněkud mlhavě symbolická rovina: „výběr spolupracovníků a odpovědnost za jejich počínání, které by bylo v některých případech v zahraničí nemyslitelné, způsob vystupování na veřejnosti, urážky konkrétních osob i vulgarismy, pomstychtivost“. Prezidentský úřad je u nás předmětem soustavného a nevěcného zbožnění a Miloš Zeman se stal zlomyslnou pomstou historie za tento dětinský přístup k obyčejné světské instituci. Hulvátství, sprostota a arogance jsou sice jen jakýsi kolorit, podbarvující významnější strukturální změny, jež u nás probíhají. Ale je příznačný, hlavně v tom, jak nás cpe zpátky před listopad 1989 a zpátky na východ, odkud jsme se před časem horko těžko a upřímně řečeno bez nějakého příliš silného vlastního úsilí vyhrabali.

I v této věci bych tedy šel o něco dále než senátoři ve svém Stanovisku. Přesto považuji to, co řekli, za významné a prospěšné: je to docela důstojné východisko k diskusi.

3)Základní problém

Jediný, ale zato zásadní problém senátorského stanoviska lze vyjádřit zkratkou. Senátoři začali u případu novičok. Zjistili, že jde o daleko širší problém. Proto svou iniciativu odvolali. To byl ovšem pravý opak toho, co je třeba dělat.

Problém Zeman se neomezuje jen na případ novičok, ale problém není jen Miloš Zeman. Problém je širší, zároveň politický a právní: hluboký rozvrat demokracie a právního státu v ČR, který začal přímou prezidentskou volbou v roce 2013, pokračoval zhroucením vlády a Poslanecké sněmovny, předčasnými volbami do PS a čtyřletým obdobím, v němž oslabené demokratické strany měly sice formálně vzato ještě dostatečnou většinu, ale nebyly schopny se skoro na ničem rozumném domluvit, a to, co provozovaly, byla zoufalá a bezmocná defenziva. A rozvrat byl dovršen loňskými volbami do PS, kdy parlament ovládlo Babišovo ANO s komunisty a Okamurovou SPD. Opětovná volba prezidenta Zemana pak už byla jen třešnička na dortu a předvedla jen neschopnost české politiky vygenerovat vůči Zemanovi skutečného, důstojného oponenta.

Je nesmysl tvrdit, že všechno začalo opoziční smlouvou nebo slabými demokratickými vládami počínaje Topolánkovou, nebo snad už v roce 1989. V roce 1989 jsme dostali darem demokracii, kterou jsme nakonec prošustrovali. Nebyli jsme za to dost vděčni. Naše demokracie byla slabá a problematická, ale reformovatelná. V letech 2013 – 2018 však místo reformy proběhla revoluční destrukce. Demokracie, vláda lidu, se během ní plíživě proměnila v autokracii, vládu několika nezodpovědných avanturistů, v oligarchii, vládu několika nezodpovědných polistopadových zbohatlíků (hlavně jednoho), a v buranokracii (vládu hulvátství, sprostoty a arogance).

Je snad pořád naděje, že trosky české demokratické politiky, trosky demokratické mediální scény, nezávislé iniciativy a deprivovaná veřejnost na náměstích mohou najít společnou artikulovanou řeč a nějak viditelně a účinně čelit Novým pořádkům, jejichž definitivní nástup signalizují čistky v policii a zpravodajských službách a významným krokem bude vyslovení důvěry Babišově vládě příští středu. Senátorské stanovisko je při všech svých problémech stéblo, jakého se tonoucí chytají.