Zaostalé stádo v Chemnitzu? Nebo lidi s vlastní hlavou?

Kritizovat migrační politiku Angely Merkelové opravdu v Čechách nikdy nebylo žádným hrdinstvím. Navíc člověk se soucitem má vždy spíš tendenci být ke skutkům milosrdenství shovívavý. Přesto v minulých letech s rozpaky sledoval, jak se v té zemi „příkladné demokracie“ o tématu mluví. Respektive nemluví. A sleduje stále, právě v souvislosti s událostmi v Chemnitzu (Saské Kamenici), kde, domnívá se, s jednoduchou optikou, že jde o „důsledek let komunismu“, nevystačí. Tedy s dosti přezíravým vysvětlením, že jde o projev jakési mentální zaostalosti, jež vede k frustraci a xenofobii, jak to vysvětlil v Mf DNES politolog Jaroslav Šonka. 

Jenže zmíněný politolog v Německu léta žil a zná ho nepochybně dobře. Jeho tvrzení má tudíž jinou váhu než dojem zdejšího fejetonisty, jemuž se to jen nezdá. Proto sloupkař hledá podporu jinde. Třeba v knihách. Když se totiž něco napíše v seriózní knize, má to obvykle větší působivost než podobné tvrzení v obyčejném komentáři. Jenže přečíst knihu je poněkud větší námaha a rozhodně to zabere více času. Proto si tu dovolím citovat z „německé“ kapitoly knihy amerického novináře Jamese Kirchicka Konec Evropy (podtitul Diktátoři, demagogové a doba temna před námi, vydalo Argo/Dokořán, 2018). 

Kirchick (nar. 1983) je přes své mládí uznávaný novinář s dobrou znalostí Evropy, pracoval pro Rádio Svoboda, publikuje v nejlepších amerických novinách a časopisech. Je to přesvědčením klasický liberál, ovšem s kritickým pohledem na věci, na nichž ho zajímá, jaké jsou, nikoli jaké by si přál, aby byly – řečeno s odkazem na klasickou knihu Johna Gunthera Evropa, jaká je. 

Nuže není divu, že téma masové migrace – a co z ní plyne a jaké může mít následky – se prolíná celou knihou. Nebudeme se tu zabývat tím, že Kirchick vidí spíše její negativa (jedna kapitola je o muslimském antisemitismu ve Francii, jmenuje se Francie bez Židů), ale uveďme to, co se týká současného dění v Chemnitzu, i když pochopitelně nepřímo. 

Kirchick začíná konstatováním, že Německo za šedesát let, tedy od roku 1954 do roku 2014, přijalo čtyři miliony uchazečů o azyl a v 60. a 70. letech přibližně 2,6 milionu převážně tureckých gastarbeiterů. To dělá něco přes milion za deset let, tedy zhruba tolik, kolik jich přišlo jen za rok 2015. „Takový náhlý a ohromně prudký nárůst počtu migrantů měl vzbudit přinejmenším špetku kontroverze,“ píše ironicky – a přesně. Jenže to se nestalo, tedy stalo se to, že byť jen náznak pochybností byl brzy smeten jako nepatřičný, ba nepřijatelný. „Ta hrstka mainstreamových komentátorů, která jisté obavy přece jen vyslovila – například komentátor týdeníku Die Welt Henryk Broder –, byla odsuzována s extremisty a častována nálepkou pomatenců. Politika Angely Merkelové se prostě nezpochybňovala.“

Kirchick přitom připomíná její známý projev z roku 2010, v němž prohlásila, že „multikulturalismus selhal, naprosto selhal“. Její rozhodnutí „vpustit do Německa neomezené množství Syřanů se v této souvislosti musí jevit jako záhadné“, píše.

Ale stalo se. Měsíce po září 2015 byly ve znamení jednomyslnosti až euforické. Dojem, „že s hrdinným příběhem o Němcích a migrantech by se mohl neztotožnit jen pomatenec nebo rasista“, byl v médiích všeobecný. Vygradoval v okamžiku, kdy v říjnu 2015 pobodal protimigrantský fanatik kolínskou političku Henriette Rekerovou, horlivou podporovatelku migrace. Ještě víc Němců se semklo na podporu „dobré věci“ a konec roku 2015 se nesl „ve znamení téměř spasitelské podoby kolektivního národního závazku, ne nepodobného přílivu dárců krve po přírodním neštěstí“. Pak přišly kolínské a jiné sexuální útoky z 31. 12. 2015 a snaha je zatlouct, popírat, bagatelizovat… Ukázalo se, že něco v tom snu o harmonii nehraje.

Kirchick píše: Absence rozlišovací schopnosti v evropské debatě o migraci a islámu – způsobená v nemalé míře reflexivním odsuzováním kritických hlasů coby rasistických a společensky nepřijatelných – je jejím ústředním problémem. Člověk buď neomezenou migraci, všelék multikulturalismu a tvrzení, že muslimové se integrují jako jakákoli jiná skupina, přijímá, nebo riskuje, že bude označen za nenapravitelného fanatika. Fotografie přeplněných člunů potápějících se ve Středozemním moři přirozeně zasáhly kolektivní svědomí Evropanů (ne jistě všech, jp) a žádaly lidskou reakci. Jako jediná morálně přijatelná se však jevila politika poskytování azylu komukoli, kdo měl dost troufalosti nasednout na vratké plavidlo mířící do Evropy, která tím pádem vybízela ke stále nebezpečnějším plavbám.

„Říkáme si o katastrofu, když si pleteme povinnost zachránit tonoucího s právem takového člověka na nabytí našeho občanství,“ uvádí francouzský politolog Pierre Manent. Opatření s cílem odradit od dalších převaděčských misí a hromadných migračních vln, například vyhošťováním těch, kdo k evropským břehům přicestovali ilegálně, byla okamžitě odsuzována jako rasistická a nelidská. 

Jako třeba v Německu. V zemi, kde už na podzim 2015 mělo podle jednoho průzkumu 43 procent Němců pocit, že se na téma migrace nemůže svobodně vyjadřovat. Pak přišel silvestrovský Kolín a další a další události, jež se raději zametaly pod koberec v obavě, že by „rozdmýchaly rasistické sklony“. Ve skutečnosti právě toto úmyslné klamání veřejnosti a zacházení s ní jako se stádem rodících se fašistů, připravených každou chvíli páchat protipřistěhovalecké pogromy, je to, co nahrává extremistům, nikoli pravdivé informování o migraci a jejích problémech.

To napsal v knize Konec Evropy (ještě jí konec být nemusí) Američan Kirchick, ale mohl by to napsat kdokoli, kdo trochu myslí vlastní hlavou. Třeba se o to ti zaostalci v Chemnitzu taky snaží.