Aretha: odchod „matriarchy“

Je málo lidí, které stačí zmínit jen křestním jménem, aby bylo každému jasné, o koho jde. Mezi ně patřila americká soulová zpěvačka Aretha Franklinová, která včera zemřela. Bylo jí šestasedmdesát. Aretha. Prakticky všechny nekrology připomínají, že se jí říkalo „královna soulu“, a nebyl to, myslím, jenom pokus vyjádřit její pěvecké kvality. Bylo na ní cosi královského i v jiném slova smyslu, byla to královna – matka, matriarcha. A nejenom to, živoucí historie, nejenom ta hudební.

Lidé po celém světě znají především její písně z šedesátých a první poloviny sedmdesátých let. Aretha Franklinová ale nikdy nebyla nostalgickou připomínkou dávno minulých časů. V jejím podání ty staré songy zněly omračujícím způsobem, byly prodchnuté citem prožívaným právě teď, ne nějakou vzpomínkou na něj. A právě ta ohromující citovost jejího zpěvu, kterou byl její fenomenální hlas podložen a na níž by se dal ilustrovat rozdíl mezi velkolepostí a bombastičností, dokázala srážet lidi z koncertních sedaček i v pozdějším věku. Také byla z té velké generace soulových zpěvaček nejvíce ovlivněna gospelem, hudbou toho nejhlubšího, posvátného citu, nejvyšší tužby, tísně i naděje.

Patřila mezi první černošské umělce, kteří oslovili Ameriku jako celek, její skladby se staly součástí jakéhosi obecného amerického kánonu, zvuku Ameriky. Byla pojmem, v dobrém slova smyslu institucí pro všechny.

Samozřejmě byla také osobností především černé Ameriky, jejíž historii výrazným způsobem spoluutvářela. Dcera černého pastora a gospelové zpěvačky prošla s rodiči tehdy masově sdílenou cestu, přesídlení z amerického Jihu do velkoměsta na Severu, kde se její rodina rozpadla. Jako velmi mladá dostala nahrávací smlouvu, trvalo ale, než našla skutečně svůj hlas a výraz. V šedesátých letech se výrazně angažovala v boji za občanská práva černých Američanů, v mnoha ohledech ztělesňovala i étos toho zápasu – politickou angažovanost, která ale byla založena na biblických základech a často také jazyce – a viděla v aktuálním dění také nějakou biblickou analogii; její kombinace tradičního gospelu a soulu byla vlastně obdobná. Dávné hity Arethy Franklinové měly taky nějakou politickou či občankou dimenzi – slavná píseň Respect, kterou přejala od Otise Reddinga, se dá brát jako výkřik ženy, která chce být respektována ve vztahu, ale někde mezi řádky je ještě nějaká širší touha po respektu. Stejně tak katarzní výkřik „Freedom!“ v hitu Think! je možné vnímat jako euforický slogan v politickém zápase.    

Aretha Franklinová na pódiu kromě toho všeho představovala jakýsi ženský archetyp, ztělesnění ženské síly. Ne nutně ve smyslu momentálních ideologických sporů, spíš té odvěké. Královna matka, která si skutečně nemusí říkat o respekt. Budí samozřejmou úctu, má v sobě energii a nezastavitelnost sopky. Ty, kdo si to zaslouží nebo koho přijala, zahrne láskou, ale když na to přijde, může je taky seřvat, až budou „takhle maličcí“. Ať odpočívá v pokoji, nepochybuji o tom, že bude.