Quo vadis, Česko? Vrátili jsme se do Evropy a stále víc pošilháváme zpátky

Byl to úspěch. Třicet let uplynulo jako voda, Češi a další národy se po pádu komunismu začlenili do spořádaného světa staré dobré Evropy. Jenže teď na obzoru hrozí nová rizika. Populace stárne a tím se otevírají dveře pro nekontrolovanou migraci z východu. Rozpad atlantického spojenectví ohrožuje bezpečnostní záruky, hospodářský vzestup asijských zemí od Saúdské Arábie po Čínu odsouvá Evropu na periferii. Není divu, že vznikají katastrofické vize jako zhroucení klimatu. Česko dostalo třicet let času na nápravu dávných selhání, něco se povedlo, teď ale přichází čas zkoušek. Jestli se s nimi vyrovnáme, to záleží na přípravě uplynulých let.

Předem je jisté, že jsme se mohli připravit lépe. Vlastně se to vědělo už na přelomu tisíciletí, kdy Česko absolvovalo svou první kapitalistickou krizi a vlády se chopil účelový mocenský konglomerát „opoziční smlouvy“. Obavy, že něco nehraje, tehdy poprvé přehledně vyjádřil pražský sociolog Petr Matějů v publikaci Proč tak těžko...?. Název byl parafrází na knihu jeho brněnského kolegy Iva Možného. Ten pod názvem Proč tak snadno...? popsal důvody rychlého zhroucení komunistického režimu v roce 1989 a také vyložil, jak se před třiceti lety začaly formovat nové politické a ekonomické elity. Automaticky vzniklo partnerství „morálně silných disidentů“, kteří zpočátku ovládli politiku, a ekonomů, kteří posledních pár let před pádem režimu pilně studovali západní teorie. Ovšem disidenti a teoretici nemohli transformovat ekonomiku, připomíná Matějů, protože nevěděli, jak se řídí podnik.

Museli se tedy dohodnout s kapitány průmyslu, které převzali od minulého režimu. Ti jim byli ochotni pomoci za podmínky, že se zúčastní privatizace a dostanou šanci si přisvojit podniky, které už stejně ovládali. Zároveň kapitáni zabránili, aby reformy radikálně změnily prostředí, na které byli zvyklí. V prvním desetiletí po roce 1989 proto zůstaly banky pod politickou kontrolou a zajistily jim snadný přístup k úvěrům. Až po roce 1998 stát převzal špatné úvěry a banky privatizoval, poté však pomáhal tradičním podnikům důmyslným systémem dotací, který ještě posílil po vstupu do Evropské unie. Vytvořil vrstvu nejbohatších z těch, kdo brali největší dotace a dostávali nejvýnosnější zakázky. Proto také další sociolog Jiří Večerník nazval polistopadový model „hybridním kapitalismem“, kterému sice jde především o zisk, nesnaží se však o něj cestou inovací, jako všude na světě, ale sháněním státní podpory po vzoru dávných socialistických kolosů.

Celý článek čtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo zde.