5 Týdeník Echo - Genius Loci

Zlín, město světelné kostky

Týdeník Echo

Témata:

Pravděpodobně je to nejoriginálnější a nejelegantnější památník jednomu muži v téhle zemi, možná v Evropě. Čistá skleněná vitrína, soustava ploch a kovových linií, geometrie světla, prostá průsvitná kostka nad městem, ve dne bílá, v noci svítící zevnitř elektrickými lampami. Vejdete dovnitř a je to napůl tovární hala bez strojů, napůl ordinace hygienické medicíny nebo také funkcionalistický sál krematoria, zásvětní místnost nějakého moderního, přitom archaického kultu. Když jste inteligentní, všimnete si, že schodiště vytváří siluetu písmene Z, tedy Zlín, a že barvy jsou do státní trikolory: červená podlaha, modré stěny na schodišti a samozřejmě bílá všude kolem vás. Mě na to museli upozornit.

Baťův památník ve Zlíně se před pár týdny otevřel po letech rekonstrukce, která je sama o sobě velkým činem, protože ve Zlíně našli dost odvahy, aby ho vrátili do stavu, jak si ho asi představoval jeho tvůrce, Baťův architekt František Lydie Gahura (1891–1957). I šedesát krásných svítidel jsou repliky těch, která tam byla před osmdesáti lety: jejich šňůry mají dokonce takový ten textilní potah…

Jediné, co tam zatím chybí, je aeroplán Junkers F 13, se kterým se netrpělivý Tomáš Baťa 12. července 1932 krátce po startu zřítil se svým pilotem kousek od letiště v Otrokovicích, když letěli do Švýcar otvírat další fabriku na boty. Ten stroj tam byl zavěšený, když se pouhý rok (!) po jeho smrti památník otvíral, a byl to jediný „exponát“. Památník se tím stal vlastně i moderním mauzoleem, sice bez hrobu, ale zato s rakví, jíž se Baťovi stalo to letadlo. To tam zatím není, se zavěšením jeho repliky se počítá letos v červenci.

Už teď vás tam ale pustí, když ovšem najdete recepci, která je asi sto metrů vlevo, v budově gymnázia. Mě tam tedy pustila paní Jana Válková, které předtím zavolal ředitel zlínského muzea, pan Hrubec, že tam jdeme s panem soudcem a spisovatelem Josefem Holcmanem. Já totiž přijel do Zlína ještě kvůli Miroslavu Zikmundovi, který měl před týdnem stovku, jak jsem tom psal v minulém čísle Týdeníku Echo. Ale protože nechtěl být otravován, ne snad ani mnou, ale vůbec, tak jsem se sešel jen s jeho přáteli, spisovatelem Antonínem Bajajou, Josefem Holcmanem a nakladatelem Pavlem Jungmannem. Postupně si mě předávali jako kolík a s každým z nich, jedním za druhým, jsem se šel podívat k památníku, protože všichni tři Zlíňáci na něj byli pyšní a já jim nechtěl kazit radost a říct, že jsem to už viděl. Takže jsem byl u něj během jednoho dne třikrát, ráno, odpoledne a k večeru, byť tedy jen jednou uvnitř, a pokaždé to stálo za to. A paní Válková, která nás tam s Josefem Holcmanem pustila, mě upozornila na to schodišťové zet a na tu trikoloru a pak řekla, že tady přednedávnem natáčel Adam Gebrian a že řekl, že je to dokonce „nejkrásnější stavba na světě“, což bych mu nevyvracel, protože pokud vím, je taky ze Zlína, i když se narodil v Boskovicích.  

„Baťův Zlín byl v první republice jedinečným úkazem, jehož si všímal svět,“ napsal v úvodu svých vzpomínek na zlínské roky Ludvík Vaculík: bylo jich jen pár, on se do Zlína hodil (konvenovala mu idea, že člověk má nějaké úkoly) a nehodil (musel je ale plnit individuálně sám za sebe). Ten zastupoval třeba Le Corbusier, který sem přijel roku 1935 na pozvání J. A. Bati a Zlín nazval  „městem světla“: Le Corbusier už tehdy navrhoval kolektivní domy, obří paneláky, Baťové dávali přednost těm malým rodinným domkům, český panelák se nicméně ve Zlíně zrodil hned po válce.

Zlín je město, které vypučelo z podnikavosti a chytrosti Baťů, moravských ševců, ve kterých se tajemně vzedmula nezdolná energie. Byl to přece československý zázrak, důkaz, že Češi (myslím tím samozřejmě Moraváky) nejsou žádní zaostalci a polodivoši, ale schopný západní národ, který světu ukázal, jak vypadá „moderna", jak zvládnout nejen výrobu a prodej, ale jak zorganizovat i život, jak mu vtisknout účelnost a řád, strukturovat čas, aby sloužil kolektivu a zároveň podněcoval individualitu. Tak se tady, uprostřed východomoravských kopanin, podařilo vytvořit cosi jako „kapitalistickou utopii", a to bez velkých sociálních třenic, bez násilí a viditelného donucování, naopak se souhlasem lidí, kteří se s ochotou, ba nadšením stali mravenci na díle velkého organizovaného mraveniště. Geniální rod Baťů povstal s myšlenkou, jež by byla v jiném provedení orwellovská – že totiž stejně jako mechanický pás v továrně je i lidský život vlastně cyklem opakujících se úkonů, v nichž samozřejmě hlavní je ten u pásu, tedy Práce. Lidé práce jsou jakýmisi mravenci, ovšem nesmírně dobře organizovanými, ve funkcionalistickém mraveništi. 

Je asi to „nejameričtější" místo u nás, klon Ameriky, a to původně doslova, protože základem je americká kostka o rozměru dvaceti stop (evropských 6,15 x 6,15 m), nejracionálněji vymyšlený železobetonový čtvercový modul, pospojovaný narudlým režným zdivem, což dodává fabrice, ale i celému Zlínu výraz jakoby severního přístavu, něčeho atlantického, že by člověk očekával zahoukání parníku. Tomáš Baťa si představu, že z té kostky vystaví po fordovském způsobu nejen fabriku, ale i celé město, přivezl ze své druhé americké cesty a v roce 1923 prohlásil, že chce vybudovat fabriku srovnatelnou s těmi, co viděl v Americe. Největším paradoxem Zlína z hlediska „dějin moderny" je skutečnost, že nejpříkladnější „město funkcionalismu", onen sen levicové avantgardy, vyvolal v život velkokapitalista par excellence a že revoluční představy německého Bauhausu, stejně jako českých konstruktivistů o egalitářské společnosti pracujících, kteří žijí v racionálně rozvrženém plánu, realizoval ke spokojenosti oněch pracujících podnikatel, který měl k levicovosti stejně daleko, jako je to ze Zlína na Měsíc.  

Ta Vaculíkova věta je z knihy Milí spolužáci!, z dílu nazvaného Kniha dělnická. Jak jeho čtenář ví, celá kniha je sestavena z komentovaných deníků a dopisů z let 1941–1945, z nichž většinu prožil šestnácti- až sedmnáctiletý Vaculík ve Zlíně jako „mladý muž“, jak se tam říkalo žákům či učňům. V úvodu, který napsal v roce 1986, stojí: „Na osobnost Tomáše Bati a na takový sociální útvar, jako byl celý kolektiv baťovců, se nevystačí se schématem třídní morálky a stranického románu. A proto má být zapomenut? (...) Umřel zbytečně brzocelá kapitola byla pak násilně ukončená rokem 1938, a pak už nikdo nesměl ani svobodně studovat tohoto podnikatele-myslitele, fabrikanta-pedagoga, ševce-politika. Vemte všichni na vědomí, že pro zdravý rozpřah naší příští mysli bude to však jednou nutné." To píše Vaculík tři roky před rokem 1989.

Náš „rozpřah“ šel po roce 1989 jiným směrem a bůhví, jestli o něco jako rozpřah vůbec někdo vážně stál. Počáteční český kapitalismus devadesátých let byl vším možným, jenom ne baťovským, jeho (Tomášovy) eticky vyhraněné názory, plné rozhodných výzev ke skromnosti, disciplíně, sebeobětování, a hlavně znovu a znovu k práci, nikdo nehlásal. Možná to bude tím, že Baťa mohl ještě tvořit s lidským materiálem, který byl jaksi nepoužitý, a proto tvárný a zároveň asi silný a pevný, protože nebyl zhýčkaný a změklý představou, že nic nejde anebo že všechno půjde samo, protože neviditelný trh a sociální stát to zařídí. Jeho nejpoužívanějšími slovy byly práce, boj, odhodlání, síla těla a ducha. Jistěže teď někdo moc chytře může říct, že je to slovník totality a že komunisté a kdesi cosi, ale to jsou jen takové řeči. Komunisté se Bati báli jako čert kříže, což neznamená, že ho zároveň tajně neuctívali ve směsi závisti a pocitů méněcennosti. Mít tak dnes nějakého Baťu, jak by ho tady asi přijímali? Představte si, že by třeba někdo, jako to udělal Tomáš Baťa při otevření odborné školy roku 1925, vzkázal české mládeži toto: „Síla těla a ducha budiž vaše heslo. Vyhledávejte zápasy! Nebojte se ran! Nezeslabujte svých těl neřestmi jako pitím, kouřením atd. Ctnost, střídmost je cesta k vítězství. – Zdar vám!“ Fuck you, dědku!



 

Echo Komplet

2 999 Kč

Získejte to nejlepší za méně jak 40% ceny! Díky tomuto balíčku si užijete unikátní web bez reklam EchoPrime, denní komentáře Echo24 a Týdeník Echo jak v digitální, tak v tištěné podobě

Více info

/
Komentátor

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.