Ušlechtile bečící ovce

Jsem rozhodný odpůrce trestu smrti, léta jsem přispíval stokorunou měsíčně Amnesty International (a taky Greenpeace), vždy jsem byl pro humanizaci vězeňství a hájil smysl ombudsmana. Není mi vzdálené učení Gándhího a Tolstého a rozumím snad i tomu, jak to myslel Ježíš s tou druhou tváří, a vůbec mám o sobě zbytkovou představu jako humanisty a mírného člověka. 

A přitom cítím cosi jako fyzickou nevolnost, vztek, pohrdání a bezmoc, když si přečtu zprávu, že rodina zavražděného chlapce, toho, co byl v pátek ubodán tím džihádistou na London Bridge, tedy sotva pár hodin poté, co vykrvácel z ran, které mu ten pravověrný muslim předpisově nasázel do těla, tak tedy ještě v době, kdy jeho tělo úplně nevychladlo, už jeho rodina ví, co by se jejich ubodaný chlapec přál a co by si nepřál. 

A tak sedne a v reakci na návrh Borise Johnsona, aby se přehodnotila praxe předčasného propouštění lidí vězněných za přípravu teroristických útoků, rodina napíše, že jejich Jack by si jistě nepřál, aby „tento ojedinělý incident byl využit jako záminka k dalším drakonickým trestům pro vězně a k prodlužování rozsudků vězení“.

To byla nejspíš první věc, na kterou ti dobří lidé, když přišli o syna, pomysleli: hlavně aby to neodnesli ti chudáci, co sedí ve věznicích za to, že zatím nestihli svůj požehnaný čin vykonat. Ne, oni nepropadli hlubokému smutku, který by jim na nějakou dobu nedovolil zaujímat postoje, oni nezmlkli, aby ve své bolesti nevyřkli něco neuváženého, oni asi ani nezaťali pěsti a zuby ve snaze zkrotit hněv, který přece se nějak dostavit musel. Ne, oni zareagovali jako dobře zpracovaní odsouzenci, kterým již se tak změnil mozek, že nejvíc ze všeho trnou, že by se příštím vrahům jiných dětí mohlo nějak ublížit, že by tihle násilníci mohli být ukráceni na svých právech a nárocích. Hlavně aby se těm vězněným kolegům a souvěrcům jeho vraha, který byl zajisté v dobré péči psychologů a odborníků a jenž vykazoval známky dobrého chování a poté, co sice plánoval útok na Westminster a kde co dalšího, byl za dobré chování propuštěn, nestala křivda. Aby snad chudáci nebyli ukráceni na svých právech, o něž pečuje a zasazuje se celá plejáda psychologů a sociálních pracovníků a týmů advokátů a vyškolených pracovníků z různých ušlechtilých organizací, které jsou tím nejkrásnějším, čím se současný Západ může pochlubit.

„Ojedinělý incident“, který se od časů, kdy se Evropa obohatila masivní muslimskou přítomností, opakuje s železnou pravidelností (zvláště je vítán v předvánočním čase), podle těchto dobráckých ovcí nesmí být zneužit těmi, kdo by snad měli pocit, že není zas tak ojedinělý, ba že má nějakou logiku a z nějakých zdrojů se bere. Nikdo podle těchto hodných lidí by si neměl spojovat plány už dávno usazených vyznavačů náboženství míru s násilím, které pak opravdu vykonají. Běda, když si někdo pomyslí, že mezi jejich zbožnými úmysly a uskutečněním formou nože (nebo výbušniny nebo kalašnikova) je nějaký vztah. Skutečnost, že ti lidé projevili už tolikrát nenávist ke světu, do kterého patřil jejich zavražděný syn, nesmí podle nich vytvořit podezření, že by tuto nenávist opravdu cítili a podle ní také jednali. Ne, hlavně z toho nic nevyvozovat, hlavně nedopustit záminku. Hlavně se nenechat vyrušit ze své krásné idiotie.

Tito lidé ve své ušlechtilé zaslepenosti vlastně posílají další děti na porážku. Na ní pro ně není nejhorší ta prolitá krev, ale představa, že by nezaujali správný postoj, za který jim podobné ovce jako oni dojatě zabečí. A na to bečení náš svět, ten kdysi skvělý Západ, zemře.