„Fotbal už Evropě nepatří. Je to jen iluze kluků z bundesligy“

Fotbalové mistrovství světa v Kataru provází jedna kontroverze za druhou. Nejdřív se mluvilo o korupci, Katar si údajně konání šampionátu koupil. Pak při stavbě stadionů zemřelo bezpočet dělníků, podle deníku The Guardian až 6500. Nakonec se západní progresivisté rozhodli Katařany vzdělat ohledně LGBT práv, což jim velmi rychle zarazila FIFA, když pohrozila žlutými kartami těm kapitánům, kteří si navlečou duhové pásky. Německý tým si při nástupu alespoň zakryl ústa na znamení údajného umlčování.

Nejen o spojení politiky a fotbalu diskutovali tři fanoušci kopané. Dva bývalí kolegové z Echa, Ondřej Štindl, nyní v Deníku N, a publicistka Lucie Sulovská. Doplňoval je historik Martin Kovář, který se mimo jiné zabývá historií sportu.

Vzhledem k těm nejrůznějším skandálům i vzhledem k tomu, že Katar není příliš fotbalová země, se nabízí první otázka: Mělo být této zemi vůbec přiděleno pořádání mistrovství?

Sulovská: Ty dvě věci bych oddělila. To, že to není příliš fotbalová země, a to, jakým způsobem ten šampionát získala, je jedna věc. A druhá věc jsou politické aspekty a podmínky, které si klade západní svět, aby se někde mohla pořádat sportovní akce. V tom se v posledních letech uplatňuje inflační faktor, kdy podmínky v rovině sociálního progresivismu jsou v podstatě takové, že z deseti států světa s největší populací by je s velkou mírou tolerance splnily možná dva nebo tři. Ale fotbal se hraje po celém světě.

Štindl: Já bych Lucii podpořil. Vede se spor o to, komu fotbal patří. A pokud někomu patří, tak to není Evropa. Tenhle týden byl myslím na iSportu takový bojovný článek bývalého německého reprezentanta Philippa Lahma o tom, jak si Evropa nemůže nechat v těchto věcech se sebou zametat, protože fotbal je přece náš. Všichni se dívají na Evropskou ligu, všichni chtějí hrát v Evropské lize. Kdyby byl kvalifikační klíč spravedlivější nebo orientovaný výhradně na výkonnost, tak by na mistrovství bylo víc evropských týmů, než je. Což všechno může být pravda, ale zároveň většina lidí, kteří fotbal v televizi sledují, není z Evropy. Velké množství hráčů, kteří hrají v evropských klubech, také není z Evropy. Nakonec i ty kluby často patří někomu, kdo je doma spíš v Kataru než na klimatické konferenci. Manchester City patří už nevím jakým šejkům, Paris Saint-Germain také.

Sulovská: Toto rozjel někdy v devadesátých letech Mohamed Al-Fayed, docela kontroverzní podnikatel z Egypta, na kterého byly uvaleny sankce v souvislosti s jeho obchodní činností na Haiti. Ten koupil tehdy třetiligový Fulham. Postupně lidé tohoto typu skoupili prakticky všechny týmy v Premier League. Počínaje ne někým z Perského zálivu, ale Romanem Abramovičem. Pak následovala dlouhá série různých arabských šejků.

Štindl: Arsenal hraje na Emirates Stadium. Slávie patří Číňanům. To se to pak ta principiální politika dělá těžko.

Kovář: Dvě poznámky. Zaprvé, Philipp Lahm se hluboce mýlí, pokud jde o kvalitu. Viděli jsme, jak dopadla skupina B. Vyhráli ji Angličané a Wales skončil beznadějně poslední. Dva mimoevropské týmy skončily před Walesem. Senegal je v osmifinále. Myslím, že to je taková iluze, kterou si „kluci“ z bundesligy ještě pořád užívají, ale už dávno, ani výkonnostně, to není pravda. A potrvá jedno či dvě desetiletí, než mimoevropské mančafty získají na disciplíně a bude to všechno úplně jinak. A k tomu Kataru. Nevím, jestli měl být šampionát v Kataru, ale tvářit se, že arabský svět neexistuje, že tam nehrají fotbal, to je zejména v souvislosti s tím, co vše zde bylo řečeno, absurdní. Svět je prostě pestrý.

Štindl: Zároveň bych pochopil a asi bych i docela souhlasil, kdyby se někdo rozhodl, že přidělení šampionátu v Kataru bylo uplacené, a navíc na těch stavbách panovaly podmínky, jaké tam zjevně panovaly, tak tam prostě nepojedeme. Za to bych se klidně postavil. Ale v okamžiku, když už tam všichni jsou, se najedou tvářit Aha, kde jsme si to my čistí lidé ocitli, to nás v životě nenapadlo, že to může být něco takového?

Sulovská: Zrovna kauza, kdy oni si odmítli vzít tu slavnou duhovou pásku, protože jim za to hrozila žlutá karta, je krásnou ukázkou, kolik jsou ochotni za evropský progresivismus obětovat.

Celý Salon si můžete přečíst na ECHOPRIME. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.