Solženicyn vyhrál nad Sovětským svazem, ne nad Ruskem

Za pár dní, přesně 11. prosince, uplyne sto let od narození Alexandra Solženicyna. Těžko očekávat v téhle zemi nějaké větší připomínky tohoto gigantického zjevu, i když přece jen udiví, že Česká televize nezařadila v ten den jediný pořad, kterým by tohoto muže připomněla. Není třeba za tím hned vidět nějaké rusofobní sklony, spíš běžnou ignoranci, zapomnětlivost, opomenutí.

Přesto je skutečností, že Solženicyn by se nejspíš příliš nehodil do současného mediálního pohledu na Rusko jako na permanentního podezřelého a viníka. Je přitom mnoho důvodů držet si tu zemi co nejdál od těla a dívat se na ni ostražitě, ale to neznamená absenci přece jen jisté snahy o porozumění. 

Solženicyn zemřel před deseti lety, v srpnu 2008, takže těžko soudit, jak by Rusko a jeho směřování viděl dnes. Když ho se státními poctami pohřbívali, zněla při tom někdejšímu státnímu nepříteli číslo jedna opět sovětská hymna. Když ji Putin znovu zaváděl, Solženicynovi se to nelíbilo a byla to jedna z mála příležitostí, kdy veřejně kritizoval nějaké Putinovo rozhodnutí. 

O jeho loajalitě k nové ruské moci, ztělesněné Putinem, ale nebylo jinak pochyb. Rok před smrtí poskytl dlouhý rozhovor časopisu Spiegel, v němž přesně formuloval svůj postoj: po letech zmaru a rozvratu za Gorbačova a především za Jelcina obnovil prý Putin důvěru Rusů v sebe sama, vrátil lidem pocit, že jejich stát existuje a že je s ním nutné počítat. Západ prý dělá chybu, když se snaží Rusko izolovat a obklíčit ho, dokonce vtáhnout Ukrajinu do Severoatlantické aliance. To jsou kroky, které Rus nikdy nemůže pochopit a přijmout. Západ ztratil v Rusku kredit a nejeví se jako vzor hodný následování. To Solženicyn ostatně tvrdil vždy, nejpregnantněji ve slavné přednášce na Harvardově univerzitě v roce 1981: „Kdyby se mě však někdo zeptal, zda bych navrhoval dnešní Západ tak, jak je, za vzor pro svou zemi, musel bych odpovědět upřímně: NE, nemohu doporučit vaši společnost jako ideál pro proměnu společnosti naší. Při bohatství duchovního rozvoje, které naše země získala utrpením v tomto století, není západní systém v současném stavu duchovního vyčerpání nijak přitažlivý.“ 

Solženicyn byl konzervativec hluboce ruského typu, nevěřil v možnost západního pluralitního liberálního systému pro Rusko – a bůh ví, jestli neměl pravdu. Byl nacionalistou aspoň v tom smyslu, že hluboce věřil ve zvláštní vyvolenost svého národa, svaté Rusi, která se z potoků krve a oraniště ran má přerodit v nějakou vyšší formu lidství a tak spasit svět.

V tom se mýlil zcela jistě, a i kdyby se nemýlil, modleme se ke svým západním bohům, ať obroda nepřichází z Východu. Osobně byl hluboce naplněn představou mesiášského poslání, což mu ale umožňovalo, aby psal, psal a psal. Byl přesvědčen, že psané slovo a pravda v něm obsažená mají drtivou moc a jednou musí porazit síly zla. V tom se ve své době nemýlil.

Souostroví Gulag je skutečně asi nejdůležitější knihou 20. století, nikoli esteticky, ale tím, že vyvrátila největší lež tohoto století. Tou bylo, že na Východě se zrodil lidský ráj, který je nadějí všech utlačovaných. Po Solženicynově Archipelagu Gulag už to na Západě nikdo nikdy nemohl vážně tvrdit. Alexandr Solženicyn tím porazil Sovětský svaz – a tou hlavní motivací bylo, že miloval Rusko. Je to emoce nikoli pro každého, ale aspoň Rusům bychom na ni právo mohli přiznat. Je to lepší, než když budou milovat nás.