Diktátor, který zavedl občanský zákoník i číslování ulic. Napoleon ovládl půl Evropy
Výročí narození Napoleona I.
HISTORIE
1
Proslul jako geniální stratég a jeden z největších vojevůdců v historii. Francouzský generál a císař Napoleon I. Bonaparte, od jehož narození uplynulo 15. srpna 250 let, svého času ovládal polovinu Evropy a jeho velmocenským ambicím padly za oběť statisíce lidí. Francii ale zanechal též občanský zákoník, vzor pro podobné kodexy v jiných zemích, jehož polovina paragrafů platí v zemi dodnes. Zavedl i systém prefektů či číslování ulic sudými čísly po jedné a lichými po druhé straně, jež se rozšířilo do Evropy.
Napoleona I. Bonaparteho dnes mnozí Francouzi pokládají za největšího z nich, přitom tento nevysoký, o to však ambicióznější muž byl synem italských rodičů. Když přišel z Korsiky do Paříže studovat vojenskou školu, neuměl ani pořádně francouzsky.
Již ve 24 letech se však stal brigádním generálem. Vojáky si získal svým zápalem, odvahou a inteligencí, s níž vymýšlel lstivé manévry, jimiž například v Itálii po roce bojů donutil početně silnější Rakušany k míru.
Méně úspěšná z hlediska dobyvatelského byla jeho výprava do Egypta za přítomnosti asi stovky vědců, na které usiloval přehradit Britům cestu do Indie. Francouzští vojáci se nakonec museli stáhnout, ale ještě předtím při kopání zákopů objevili u Rosetty desku, díky níž byly pak rozluštěny egyptské hieroglyfy. Též pozdější Napoleonovy výpravy získaly jako kořist řadu artefaktů, které dnes tvoří část exponátů muzea v Louvru.
Do nejvyššího úřadu vynesla Napoleona účast v převratu (v listopadu 1799) proti vládě, jež se nedokázala vypořádat s revolučním chaosem a špatnou hospodářskou situací. Krátce nato stanul Napoleon v čele Francie jako první konzul, pak doživotní konzul a od prosince 1804 jako císař (ke korunovaci sice pozval papeže Pia VII., ale korunu si na hlavu vložil sám): „Cokoliv, co může více posvětit vládní úřad, je velké dobro,“ napsal s typickým pragmatismem.
Stejně autoritářsky postupoval i při svých taženích, kdy dobýval jedno území za druhým. V některých z nich dosazoval do čela své příbuzné – například bratr Jerome usedl na trůn nového vestfálského království, bratr Josef byl králem neapolským, sicilským a španělským a bratr Ludvík králem nizozemským.
Jedno z nejslavnějších Napoleonových vítězství se odehrálo poblíž Slavkova u Brna, kde 2. prosince 1805 v bitvě tří císařů porazil početně silnější vojska ruského cara Alexandra I. a rakouského císaře Františka I. Následný Bratislavský mír (z prosince 1806) mimo jiné připravil Rakousko o 63 000 kilometrů čtverečních území a v důsledku znamenal zánik Svaté říše římské národa německého.
Osudným se Napoleonovi stalo tažení do Ruska v roce 1812, odkud se z půlmilionového vojska, zdecimovaného silnými mrazy a ruskou vytrvalostí, vrátilo jen 30 tisíc mužů. Další vojáky pak musel Napoleon stahovat z území jeho loutkových režimů, což tam vedlo k povstáním. Konec Napoleonovy vlády v Evropě předznamenala porážka v bitvě národů u Lipska v říjnu 1813. Půl roku nato byl donucen abdikovat a byl vykázán na ostrov Elba.
Na francouzský trůn usedl Ludvík XVIII., jehož nepopularity Napoleon využil na jaře 1815, kdy se opět chopil moci. Jeho vládu však po 100 dnech ukončila bitva u Waterloo, po níž byl deportován jako zajatec Britů na ostrov sv. Heleny. Odtud napsal svému pobočníkovi hraběti Charlesovi-Tristanovi de Montholon: „Impérium, jak jsem ho viděl já, bylo pouze oficiálním ustavením republikánské doktríny; konsolidovalo reformy a práci Ústavodárného shromáždění; starou francouzskou monarchii přeměnilo v novou, která byla velkolepá a která měla budoucnost.“
Na ostrově 5. května 1821 zemřel, patrně na rakovinu žaludku. Objevily se i teorie o otravě arzenem, ten se však dle nových analýz do jeho těla dostával po dlouhou dobu, takže by císař musel zemřít mnohem dříve. Podle některých mu byl arzen podáván jako lék na syfilis.
Napoleon se poprvé oženil v roce 1796 s o šest let starší kreolkou z Martiniku, z níž se stala císařovna Josefína. Její dcera z prvního manželství se provdala za Napoleonova bratra Ludvíka a měla s ním syna, pozdějšího císaře Napoleona III. S Josefínou, s níž neměl potomky, se Napoleon rozvedl a v roce 1810 se oženil s Marií Louisou Habsbursko-Lotrinskou, která mu porodila syna Františka. Přiznal též dva nemanželské syny.
