Vítejte ve fekální Praze!

Praha má mnoho pozoruhodností, jednou z nich jsou točité záchody před hlavním nádražím. Je to evropský unikát, v němž se spojuje moderní architektura (brutalismus) s prastarým fekálním pudem podělat vše, co se k tomu nabízí.

Jde o dvě věže falického tvaru (pro genderovou vyváženost bychom mohli připustit, že se podobají tamponu), jež stojí přímo před vchodem do budovy. Jsou symbolem hlavního nádraží, snad korespondují se secesními lucernami Fantovy budovy v pozadí, ale to už málokdo docení. Běžný Pražan si jich totiž nevšímá, možná cizinec, který se po příjezdu zvědavě rozhlíží, se trochu podiví, ale znalec poměrů si řekne: Smrdí to tu a je to špinavé, jsme na Východě a Czech Republic je východ.

Našinec se naučil, že absurdity patří ke zdejšímu životu, tak to ignoruje. Když mu zápach zavane kolem nosu, inu, řekne si, že to patří v naší zemi k cestování vlakem. Nádraží prostě u nás jsou taková, smradlavá, oprýskaná a špinavá, a záchody my neumíme. Holt jsme Češi.

I když právě tyto dvě věže jsou dokladem, že umíme. Nic tak originálního jinde v Evropě nenajdete: lidové hajzly s výhledem, defekace na spirále, brutalismus na vlastní kůži. Obyvatelstvu blízkého sherwoodského parku se tu nabízí bezplatná atrakce: po celodenní tvrdé práci večer milá potřeba v tubusu.

Je to příspěvek pro čistší okolí: nemusí se chodit do křoví, stačí vlézt do věže. Každý už tam má možná svůj schůdek. Kde jinde to clochardi a homelessáci mají?

Původně to samozřejmě hajzly nebyly. Snad se po těch věžích mělo vystoupat nahoru na magistrálu, kde bylo možné spáchat elegantní sebevraždu vstupem do vozovky. Vzhledem k tomu, že málokdo tuto nabídku využil, hledalo si jiné uplatnění – a našlo se. Schodiště začalo přirozeně a bez větších rozpaků sloužit jako bezplatné veřejné toalety.

Zatímco uvnitř nádraží jsou banální záchody za nějakých dvacet korun, tady je to jednak gratis a s romantickým espritem. Račte vstoupit, schodiště děsu je tu pro vás! Schválně, kdo vyběhne až nahoru a neomdlí? Zvrhlíci a devianti jsou vítáni. Začátečníci použijí přízemní schůdky, drsnější vylezou výš, borci vystoupí na vrchol. Omamný zápach je odměnou za odvahu. Intimita zaručena, skla kdysi snad pro okrasu, dávno zašedlá a nikdy nemytá, přesto trochu světla propustí. Po setmění magický zážitek!

A teď tedy vážně. Tahle země údajně prosperuje. Praha patří prý k nejbohatším regionům v Evropě. Češi o sobě mají představu docela kulturního národa. A přitom mnoho míst uprostřed Prahy je otřesných! Desítky, ba stovky hnusných, špinavých, dlouhá léta neuklizených zákoutí, ale i obecně je Praha městem umatlaných stěn, zaprášených a krutě posprejovaných fasád, desítky let nemytých parapetů, rolet, garnýží, na nichž je letitá mastná špína.

Chodníky s dlažbou snad zajímavou jsou umatlané, jako by je někdo potřel špinavou pomazánkou, kterou smývá jenom déšť. Když se uklízí, tak jen jako, tak trochu, aby se neřeklo. O. k., prostě to tak je, muselo by se zřejmě vyměnit obyvatelstvo, aby to bylo jiné – neviním ze všeho magistrát, ten je součástí problému, tvořen stejnými lidmi jako ti, kteří na něj nadávají. Kdyby obyvatelé byli jiní, možná by se s tím pohnulo. Ale nejsou. Dvě podělané (zasrané) věže před hlavním nádražím jsou nepodstatným detailem, který už nikoho asi nepřekvapí, nikdo už je neregistruje, nikomu to nevadí. Zvykli jsme si. Jsme stejní jako ty věže, patří k nám. Třeba se nám budou jednou hodit.

Ale stejně, nešlo by s tím sakra něco udělat?!