Zelený úděl. Tikající nálož pod evropskými demokraciemi

POLITICKÁ ARÉNA: Toho, že ceny stoupají, si již pravděpodobně všiml téměř každý. Významný podíl na růstu životních nákladů budou mít vysoké ceny elektrické energie. Ty, kromě jiného, táhnou nahoru ceny emisních povolenek, jejichž cena se za poslední rok prakticky zdvojnásobila. Může za to evropská politika redukce emisí, která v rámci Zeleného údělu ještě přitvrdí. Eurokomisař Timmermans, který má tuto agendu na starosti, jakékoli problémy svých utopických vizí o bezuhlíkové Evropě odmítá. Dopady zdražování budou podle něj kompenzovány masivním přerozdělováním. Nic zároveň nenaznačuje, že by tento trend zdražování mělo cokoli v budoucnu změnit. Cena elektřiny bude v návaznosti na Zelený úděl v následujících letech pravděpodobně dál strmě stoupat.

Uměle vyvolané zdražování dopadne logicky nejcitelněji na nejchudší a na střední třídu, tedy na kritickou masu obyvatel evropských zemí. Dopadá na ně ostatně již teď. Jejich nespokojenost s razantním poklesem životní úrovně pak bude potenciálním rezervoárem nálad volajících po jednoduchém a rázném řešení. Existuje-li něco, co povede ke skutečnému nástupu radikálního populismu (nebo fašismu, který dnes liberální levice vidí za každým rohem), tak to bude právě toto. A nepůjde o dnešní salonní a umírněný populismus a la SPD. Politika širokospektrálního zdražování a snižování životní úrovně většinové populace nemůže nechat Evropany klidnými.

Občané si blížící se problém nepřipouštějí, nezajímá je, nebo o něm málo vědí. Umělý růst cen si s konkrétními evropskými politikami prozatím nespojují. Svůj podíl na tom mají národní politici, kteří na problém dostatečně silně neupozorňují, ale také architektura politických institucí EU, ve které prakticky neexistuje politická opozice. Představte si, kdyby s něčím jako Zelený úděl přišel na národní úrovni Babiš nebo třeba Macron. Nebylo by většího tématu. Ostatně právě na protestech francouzských Žlutých vest se již před několika lety ukázalo, co mohou způsobit rostoucí ceny energií. A to tehdejší zvýšení klimatických daní na naftu a benzín bylo ve srovnání s komplexností Zeleného údělu jen legrací a francouzská životní úroveň je přeci jen stále výrazně vyšší, než například u nás.

A Timmermansovo navrhované přerozdělování nákladů? Je vedeno mylnou a empiricky mnohokrát vyvrácenou představou, že tvorba bohatství je nezávislá na jeho následném rozdělování. I když by se někomu vysoké ceny energií kompenzovaly, bylo by to vždy na úkor někoho jiného, celkový ekonomický „koláč“ by byl v důsledku toho menší a společnost chudší. Boj za zájmy střední třídy proti zelenému údělu, resp. jeho současné podobě a nastavení, je proto vysoce sociální a zároveň stoprocentně pravicovou politikou.

Obávám se, že umělým zeleným snižováním životní úrovně evropské střední třídy se vytváří podhoubí pro vznik skutečného radikálního populismu. Necháme to dojít tak daleko? Historické paralely jsou ošidné, a proto je nebudu dělat. Ale všichni musíme chápat, že nejhorší je vytvořit problém, prostředí a podmínky pro ty, kteří nabídnou sice nerealistická, nebezpečná, ale za to jednoduchá a lákavá řešení problémů vytvořených dnešní politickou elitou. Green Deal byl i se souhlasem premiéra Babiše schválen v maximalistické variantě a těžko se budeme vracet v čase zpět. Ale měli bychom začít usilovně pracovat na konkrétních opatřeních, která z něj budou vycházet, analyzovat dopady a hledat racionální či nejméně špatná a nákladná řešení, kterými jeho dopady zmírníme.