Jak čelit orgiím hněvu, obrazoborectví a narůstající žlučovitosti

Mašina. Velice zlověstné slovo. Sugeruje neúprosnou sílu napřenou jedním směrem, s níž nemá praktický význam smlouvat nebo se proti ní stavět, sešrotuje vše, co jí stojí v cestě, pohltí jednotlivce a promění ho ve svou součástku, jednající a myslící jen v mezích, které mašina stanoví, účastnou strojové synergie, která mašinu udržuje v chodu. Za takovou mašinu je možné považovat i současnou veřejnou debatu v podobě, již zprostředkovávají sociální sítě a jejich algoritmy, tzv. kulturní válku, která na současném Západě probíhá. Třeba všichni ti zaujatí válečníci (taky mezi ně patřím) jenom pomáhají udržet mašinu „diskurzu“ rozběhnutou, průběžně sytí její narůstající žravost. Je proto povzbuzující, když člověk v té změti zaslechne hlas, který onu rozmáhající se strojovost popírá, už třeba jenom tím, že nezapadá do žádného z dominantních schémat, nenatlouká svět do žádného skupinově sdíleného narativu, který slibuje takové či onaké politické řešení problému, jenž není primárně politický.

Ve svých veřejných vyjádřeních, publikovaných textech popisuje nějakou svou osobní cestu, o níž třeba sám neví, kam ho dovede, a je otevřený různým možnostem. Klade si otázky a nenachází na ně snadno aplikovatelné odpovědi, jeho texty přinášejí pravdy spíš poetické povahy. Takovým autorem a vůbec osobností je třeba anglický spisovatel a aktivista Paul Kingsnorth (49), osobnost, již si dnešní znesvářené tábory mohou jen těžko přivlastnit; možná také v tom spočívá část jeho významu.

Větší část svého života byl Kingsnorth radikálním ekologickým aktivistou, s tím světem se později rozešel, rozhodně to ale není žádný z hlediska ekonomické pravice „napravený zelený“, který jednoho dne prozřel a zamiloval si těžbu uhlí. Pochází z Londýna a během mnohadenních pěších túr s otcem zažil okouzlení divokou přírodou. Za studií historie na Oxfordu se stal velmi aktivním v ekologickém hnutí. „Většinu svých studentských let jsem prožil v korunách stromů anebo v podzemních tunelech anebo v hipíckých dodávkách cestou na další akci, která měla zachránit další kousek anglické krajiny před dalším prodloužením dálnice.“ Pracoval v organizaci Earth First a jako zástupce šéfredaktora časopisu The Ecologist cestoval a protestoval v mnoha končinách světa od mexické provincie Chiapas po Papuu. „Člověk musel něco dělat, ať už to bylo cokoli, protože stav Země je strašlivý. Nikdo, kdo má oči k vidění, nemůže popřít, jakkoli to mnozí pořád zkoušejí, co lidstvo udělalo živé tkáni planety. Odhaloval jsem, že pro to jsou velké systémové důvody: kapitalismus, industrialismus, možná civilizace sama. Ať už nás sem přivedlo cokoli, bylo jasné, kam směřujeme: do světa, v němž industrializované lidství zpustošilo většinu divoké země, zbytek zkrotilo, přetvořilo ji ke svým cílům.“

V roce 2009 založil organizaci Dark Mountain Project, sdružení aktivistů a umělců, jehož smyslem bylo promýšlet existenci po klimatické změně, jejíž příchod a katastrofální důsledky tehdy vnímal jako neodvratné, a připravovat se na ni. Později se ale se světem ekologického aktivismu rozešel, považoval ho za příliš technokratický.

Celý text Ondřeje Štindla si přečtěte už nyní na ECHOPRIME nebo v tišteném Týdeníku ECHO od čtvrtka na stáncích. Objednat si jej můžete zde.