Progresivismus jako americký kulturní imperialismus

Tento týden se k velkému pobavení internetu ocitl v nouzi kanadský premiér Justin Trudeau. Na tohoto ultraprogresivního politika vyplavala fotografie z maškarní party před asi 20 lety, na níž má začerněný obličej a ruce, jelikož je převlečený za postavu z Aladina. Jeho liberální podporovatelé začali digitálně omdlévat, jeho konzervativní odpůrci chrlit jeden vtípek za druhým, jejich aktivita se ještě znásobila poté, co vyšlo najevo, že Trudeau si začernil obličej minimálně ve dvou dalších případech.

Důvod, proč Trudeauova záliba v převlékání se za černocha vyvolala takové pozdvižení, je, že začerňování obličeje, anglicky blackface, je považováno v Americe za jeden z nejhorších prohřešků proti politické korektnosti a dobrým mravům. Normálně kdokoliv přichycen v blackface bývá automaticky považován za rasistu, i když v případě Trudeaua to jeho přívrženci omlouvali nevědomostí. Což, přiznejme, je docela klidně možné, Trudeau je Kanaďan, nemá důvod řídit se americkou morálkou. Kauza je příkladem toho, jak podotkl francouzský novinář působící v USA Pascal-Emmanuel Gobry, že „progresivismus je jen americký kulturní imperialismus“.

Tabuizace barvení obličeje na černo dává v USA smysl. V devatenáctém století tam vznikly takzvané „minstrel shows“, ve kterých si běloši nabarvení na černo dělali legraci z černochů. Tato rasistická přestavení zobrazovala ty nejhorší stereotypy o Afroameričanech. Období segregace na americkém Jihu se často nazývá „Jim Crow Era“ podle postavy otroka z těchto show. Profesionální minstrel shows vydržely do začátku 20. století, ale amatérské se občas hrály až do šedesátých let, kdy proti nim bojovalo hnutí za práva černochů. Od té doby je barvení obličeje považováno za nepřístojné a rasistické.

Jenže v Kanadě žádné minstrel shows nebyly, Kanada nebyla otrokářskou zemí a neměla segregaci, nelze se tedy divit, že společenská nepřijatelnost začerňování obličeje je v Kanadě velmi malá, až žádná. Přesto Trudeau cítil, že se musí za své chování hluboce omlouvat. Dokonce sáhl k oblíbenému triku amerických liberálů, kteří se ocitli v úzkých. Slíbil, že zakáže veškeré „útočné zbraně“, jako je například oblíbená puška AR-15.

Oboje přestavuje formu amerického progresivního kulturního vlivu. Nebýt americké útlocitnosti a urputnosti vyvážet své mravy, Trudeau by problém nikdy neměl. Zároveň slib zakázat „útočné zbraně“ nedává smysl, jelikož Kanada nemá problém se šílenými střelci jako její jižní soused. Smysl to však dává v americkém kontextu.

Pronikání americké morálky do Kanady je ještě pochopitelné, přece jenom má ke Spojeným státům kulturně a politicky extrémně blízko. Američané rádi vtipkují, že Kanada je 51. stát. Méně pochopitelné je, když zaatlantickou morálku přijímají i Evropané. Uvedený Gobry zmiňuje příklad studentů Sorbonny, kteří se rozhodli protestovat proti „le blackface“, aby zabránili uvedení historicky přesné divadelní produkce Euripida, která obsahovala herce ze začerněnými tvářemi.

Kontroverze vyvolává i anglická tradice Morris dance. Jedná se o zvláštní tanec, který praktikují výhradně muži, často již pokročilého věku, ve zvláštních kostýmech a vždy s dřevěnými tyčemi. Jde o středověkou tradici, na anglickém venkově stále udržovanou. Historicky si tanečníci začerňovali tváře, buď jako odkaz na horníky, nebo Maury, jejichž exotiku možná měl tanec simulovat. Začerňování ve většině oblastech již vymizelo, ale zvláště na anglicko-velšské hranici se udržuje. Toto samozřejmě leží v žaludku anglickým progresivistům, přestože Morris dance nemá s rasismem a s americkými minstrel shows nic společného. Například novinářka Sophie Morrisová v hlásné troubě britských liberálů, totiž v Guardianu, letos v srpnu volala po zákazu tohoto typu Morris dance. Píše, že ji nezajímá, jestli původ tradice je rasistický, či nikoliv, akt začerňování tváře je špatný sám o sobě. Jak americké.

Podobný problém řeší Nizozemsko. Tamějšího Mikuláše tradičně doprovází Zwarte Piet (Černý Petr), často hraný lidmi se začerněnými tvářemi, což je samozřejmě velmi problematické. I když většina Holanďanů Pieta podporuje, progresivisté nejen z Nizozemska, ale i ze zahraničí volají po tom, aby byla tato údajně rasistická tradice zrušena.

Vzhledem k tomu, že západní kontroverze dříve nebo později doputují i k nám, lze očekávat, že v dohledné době bude označen za problematického český čert, pokud bude nabarven na černo.

Expanzi amerických kulturních problémů můžeme vidět i na jiných příkladech. Když došlo k teroristickému útoku v novozélandském Christchurchi a tamější vláda se rozhodla zkonfiskovat zbraně, zdaleka největší odezvu to vyvolalo v USA. Taktéž česká debata o zbraních je velmi „americká“. Jejich zastánci chtějí „poameričtit“ českou ústavu tím, že do ní vloží právo na zbraň, jejich odpůrci také argumentují téměř výhradně příklady z USA a odkazy na tamější školní masakry. Přitom česká společnost má k americkému pojetí zbraní velmi daleko.

Nejvýmluvnější je ale příklad hnutí MeToo. To původně vzniklo jako odpověď na velmi izolovaný problém, totiž chování mocných mužů k herečkám v Hollywoodu, rychle však paralyzovalo mezilidské vztahy v západním světě. Jen pár dnů po skandálu Harveyho Weinsteina se hashtag MeToo šířil rychle i po českém internetu.

Trudeauův skandál je tak hlavně připomenutím americké kulturní síly a ukázkou toho, že malicherné kauzičky na amerických univerzitách můžeme považovat za nehodné našeho zájmu, ale pokud prorazí v USA, jednoho dne dorazí i do zbytku světa.

Další články Ondřeje Šmigola najdete zde