Na ruský dronový útok na Polsko neexistuje okamžitá odveta. Ten útok nelze považovat za začátek války, na to je dvacet či kolik dronů málo. Účelem je vystrašit a rozdělit. Z tohoto hlediska je reakce západních politiků a struktur adekvátní – verbální prohlášení, aktivace článku 4 Severoatlantické smlouvy, přísliby iniciativ jako „dronová zeď“ na hranicích, uznání toho, že Rusko narušilo polský vzdušný prostor, v jinak nevyzpytatelném postu Donalda Trumpa – to jsou signály správným směrem. A nic víc.
Je to vlastně připomenutí, že ukrajinská válka je pořád tady a že nikdo nemá recept na to, jak ji ukončit. Donald Trump léta před posledními volbami říkával, že by ji dokázal ukončit do týdne a evropské posmívání se v posledních měsících dost rychle přešlo v uznání, že, jakkoli se jeho výroky nedají brát doslova, Trump skutečně drží klíč k ukončení války.
Jenže poslední dobou jako by mu docházely možnosti. Budeme-li považovat za taktiku, že na Rusko zatím zkoušel jen příslib cukru a ne bič, pak nezbývá než konstatovat, že taktika zatím výsledky nepřinesla. Vyvrcholením byl summit na Aljašce. Ten není správné démonizovat ani přeceňovat. Výkřiky různých našich bojovníků o Trumpovi setkávajícím se s válečným zločincem jsou směšné. Putin na tom summitu nic nedostal. A tvrzení, že summit samotný byl pro Putina odměnou a cílem, že toto uznání velmocenského statusu je pro něj nějak extrémně důležité, je taky přehnané.
Ale summit nic nevyřešil a Trumpa jako by diplomacie omrzela. 5. září postoval na své síti fotografii Putina s čínským vůdcem Si Ťin-pchingem a indickým premiérem Modim s komentářem: „Vypadá to, že jsme ztratili Indii a Rusko ve prospěch nejhlubší a nejtemnější Číny. Ať mají dlouhou a prosperující společnou budoucnost!“ To je „trumpovské kňú“, podivně ublíženecký a pasivní komentář od vůdce svobodného světa.
Což neznamená, že by Američané nic nezkoušeli. Ale jak doopravdy to myslí? To je otázka, již vzbuzuje iniciativa, o níž ráno v den dronového útoku referovala některá média a kupodivu nevzbudila velkou pozornost. O co jde? Američané chtějí po Evropě, aby uvalila masivní sankce na Indii a Čínu. Dokud nepřestanou kupovat ruskou ropu.
To je návrh, který dává smysl, a zároveň je tak nereálný, že je otázka, zda tu někdo neblufuje.
Export ropy je pro ruskou ekonomiku životně důležitý. Je samozřejmě už Západem sankcionovaný a postupně se ucpávají i různé díry v sankcích, formou sekundárních sankcí na firmy, které se na jeho obsluze podílejí, atd. Je to obtížná, rafinovaná práce, v níž se ovšem američtí odborníci vycvičili už v minulém desetiletí při sankcionování Íránu. Rusko si nicméně vybudovalo tzv. stínovou flotilu tankerů, které tyto sankce obcházejí. A má dva velké zákazníky, kteří jsou ochotni tuto ropu kupovat: Čínu a Indii.
Čína byla vždy velkým zákazníkem, již před ukrajinskou válkou druhým největším. Nyní je největším poté, co se Evropa od ruské ropy odstřihla; její dovoz vzrostl asi o 50 procent. Druhým největším zákazníkem se stala Indie, její dovoz od roku 2021 do roku 2024 prý vzrostl téměř devatenáctkrát.
Ekonomická výhodnost je jasná. Rusko je nuceno ropu, spojenou s rizikem, že někdo bude lodě a banky, pojišťovny atd., které se na obchodu podílejí, sankcionovat, prodávat se slevou. Takže Rusko dostane aspoň něco a Indie a Čína se můžou těšit z ropy za nižší než světové ceny.
Úder na tento export je logickým krokem pro každého, kdo je postaven před úkol, jak zatlačit na Rusko. Jenže je spojen se spoustou problémů.
Donald Trump s ním v létě vyrukoval. Jenže sankce (zdvojnásobení dosavadních pětadvacetiprocentních cel na indické zboží, s platností odloženou do 27. srpna) uvalil jen na Indii. Na Čínu si netroufl. Jak zjistil už dřív, jeho schopnost vést obchodní válku s Čínou má své meze. Vzpurná indická reakce proto nemohla nikoho překvapit. A teď by chtěl, aby do toho Evropa šla s ním?
„Jsme připraveni do toho jít, jsme připraveni do toho jít hned teď, ale uděláme to jen tehdy, pokud se naši evropští partneři přidají," řekl jeden nejmenovaný zdroj Financial Times. Jiný dodal, že USA jsou připraveny „zrcadlově okopírovat jakékoli sankce, které by EU uvalila na Indii a Čínu. A třetí vysvětlil: „Je otázka, zda mají Evropané politickou vůli válku ukončit. Každá z těchto věcí bude samozřejmě nákladná a k tomu, aby to prezident dokázal, potřebujeme naše partnery z EU a v ideálním případě všechny naše partnery s námi. A o tu bolest se podělíme společně“.
Samé nejmenované zdroje.
Rozumí se, že EU je na obchodu s Čínou závislá ještě víc než USA. Čína by pochopitelně odpověděla odvetnými cly. A i přes postupnou ztrátu pozic je export do Číny stále významný pro řadu zemí s Německem na prvním místě. A odvetná cla nejsou to jediné, co dnes Čína může použít a taky použila. Může odepřít vývoz strategického zboří, jak to udělala Američanům se vzácnými zeminami. Evropa má návyk na čínské zboží. Celý Green deal je programem na podporu čínského průmyslu, od solárních panelů po baterie. Tisíce velkých i malých firem by zápolilo s potížemi ve svém dodavatelském řetězci. Kdybyste lidem skokově zdražili telefony a sáhli na platformy jako Temu, kdoví, zda by na to část obyvatel nezareagovala jako Nepálci, když jim zakázali sociální sítě. Na co by nestačila cla, toho by mohli Číňané umně docílit odepřením strategického zboží.
Která evropská země má na něco takového chuť a kondici? Určitě to nebude Francie, jejíž prezident Macron se staví do role největšího evropského stratéga, ale bohužel mu právě doma opět padla vláda.
Abychom nezapomněli, je tu ještě jeden drobný problém. Pokud by těch pět miliónů barelů, které Rusko denně prodává, ze dne na den zmizelo, musely by je Čína a Indie hledat někde jinde na světovém trhu. To by se přinejmenším krátkodobě neobešlo bez velkého růstu cen ropy pro celý svět. V krajním případě ze současných 66 dolarů za barel třeba na 110 nebo 120. Americká centrální banka odhaduje, že každých deset dolarů nárůstu ceny ropy se propíše do americké inflace dvěma desetinami procenta. Něco nám říká, že o tohle zrovna teď Donald Trump nestojí.
Takže to vypadá jako takový hezký pokus Donalda Trumpa ukázat, že on chtěl, ale když došlo na lámání chleba, tak ti Evropané, kteří ho pořád vybízeli, aby něco dělal… atd.
Jaké jiné strategické kroky máme k dispozici?
00:06
