„Lidé se cítí vyhořelí a vyčerpaní, společnost je přecitlivělá,“ říká psychiatr Fuchs

S Thomasem Fuchsem se setkávám prostřednictvím Zoomu. Rukou si tedy nepotřeseme. Podle heidelberského filozofa a psychiatra nejde o zanedbatelnou změnu v naší komunikaci. Je totiž fakt, že člověk nemá tělo, člověk je svým tělem. Štěstí proto můžeme zakusit jen jako tělesné bytosti, které ctí své hranice.

Posunuly se vaše vhledy během pandemie? Byla to doba, kdy jsme na jedné straně zažívali výrazné „odhmotnění“, právě díky digitálním technologiím, ale rozhodně to nebylo tak, že jsme si řekli: „Aha, tak my to tělo nepotřebujeme.“ Naopak se často hovořilo o tom, jak nás tato vynucená netělesnost, digitalizace vztahů trápí.

Souhlasím, že tato zkušenost byla podstatná: zakusili jsme na vlastním těle, jak moc závisíme na své tělesnosti. Pro každý mezilidský vztah je nesmírně důležitá reálná prostorová přítomnost, v níž se společně vztahujeme ke společnému prostředí. Virtuální kontakty nám to neumožňují. Přitom nelze popřít, že tyto formy komunikace byly v pandemii nejen přínosné, vlastně byly skutečným darem. Alespoň nějak se mohlo v lecčems pokračovat. Ale jedná se o zprostředkovanou formu kontaktu. Ve zprostředkované komunikaci odpadá celá atmosféra. To je ostatně důvod, proč je komunikace prostřednictvím těchto platforem natolik vyčerpávající. Únava ze Zoomu, tzv. Zoom fatigue, která vzniká při déletrvající komunikaci, se dostavuje proto, že nejde o živý vztah. Místo toho se velmi omezeně zaměřujeme na samu komunikaci, tj. posloucháme, snažíme se udržet pozornost, sledujeme tváře. Za normálních, tedy tělesných okolností nás obklopuje společná atmosféra, která nás podpírá. Na Zoomu či Skypu to všechno chybí.

Můžete být konkrétnější?

Vezměte si třeba dotyk. Často přehlížíme, jak moc jsme závislí na dotyku. Když někoho zdravíme a podáváme mu ruku, na chvíli jsme tělesně spjati, cítíme se vzájemně. To je drobná připomínka prvních dnů našeho života, kdy jsme – coby miminka – ještě neviděli a okolí jsme vnímali pouze prostřednictvím tohoto tlaku a tepla. Tento tlak nás obklopoval, byl naší oporou. Dotyk je původní formou mezilidské komunikace. Je základnější než vizuální nebo verbální komunikace a vždy s ním zůstáváme spjati. Na to často zapomínáme.

Zmínil jste únavu ze Zoomu. Velkým tématem je pro vás také tzv. vyčerpané nebo vyhořelé já. Co se týče onoho vyhořelého já, přiznám se, že jsem občas na rozpacích. Nechci popírat, že mnozí lidé jsou vyčerpaní, ale zdá se mi, že se na tomto tématu negativně podepsala masová média, která je trochu banalizovala. Dnes se setkáte se studenty, kteří uvádějí, že trpí vyhořením. Jistě člověk proto nebude hovořit o generaci sněhových vloček, tedy generaci tzv. mileniálů, protože to je také banalizace. Ale deklarovaná vyčerpanost u mladých lidí přece musí překvapit, mělo by nás to překvapovat, tj. nutit k zamyšlení. Lze vůbec říci, zda jsou dnešní lidé vyčerpanější než ti v dřívějších dobách? Nebo je snad vyhoření jen záminkou, kterou nám společnost nabízí, abychom se stáhli do ústraní?

Především bych s vámi souhlasil ohledně těch studentů. V naší společnosti existuje ohromující sklon k přecitlivělosti. Neustále se sledujeme, registrujeme nejmenší změny našeho stavu. Podívejte se, jak se třeba stravujeme, co kolem toho děláme za cavyky. I v tzv. politice identity se ohleduplnost k menšinám mění v přecitlivělost. Stručně řečeno: špatně snášíme nevyhnutelné nástrahy života, to se mi jeví jako neoddiskutovatelné. A to vše je symptom extrémní přecitlivělosti...

... která vlastně vyčerpává...

Ano, citlivost je vyčerpávající. S tématem přecitlivělosti se setkáváme již v závěru devatenáctého století. Tehdy se jí říkalo neurastenie. Takže ona to není novinka, je to topos kulturních studií: tušilo se, že moderní vývoj ústí v nebývalou citlivost, ve vyčerpání. Tzv. burn-out syndrom proto není žádná novinka. Změnil se jen název. Žijeme ve společnosti, v níž se jednotlivci obtížně vyrovnávají s odporem, s nesnázemi, s omezeními. Je dnes skutečně snadné „vypomoct“ si diagnózou, a to i v situaci, kdy si člověk říká: „Ano, situace je těžká, ale on by to zvládl. Jen kdyby se trochu snažil…“ Pojmy jako trauma, vyhoření, vyčerpání se používají inflačně a jsou známkou toho, že skutečně žijeme ve společnosti přecitlivělosti. V tom dávám vašemu podezření za pravdu. Obzvlášť mladí lidé se rychle prohlašují za oběti, rychleji, než by měli.

Ale přesto máte za to, že množství vyčerpaných lidí nesouvisí jen s citlivostí, jestli správně chápu…

Ano, musíme vzít v úvahu i druhou stranu. Jsme skutečně konfrontovaní s nárůstem požadavků. Ilustruji to na oblasti, kterou znám obzvlášť dobře. V posledních třech desetiletích dosáhly pracovní procesy v nemocnicích stupně zhutnění, který by byl před třiceti lety nepředstavitelný. Zejména díky digitalizaci, zrychlení komunikace a ekonomizaci dochází na klinikách ke stále většímu zhutňování práce. Dnes je stěží možné se pacientovi věnovat tak, jak by potřeboval, a třeba si s ním dát kávu, popovídat si o věcech, které ho trápí. Práce se nesmírně zrychlila a vede k nemocem z přetížení.

Na druhou stranu, není moderní doba i obdobím úlevy? Hannah Arendtová hovoří o tom, že moderna se vyznačuje i tím, že ani práce již není pracná. Navíc instituce volného času, dovolená – to vše jsou přece také moderní fenomény.

Ale já vůbec nezpochybňuji, že lidé v předmoderních společnostech tvrdě pracovali, a navíc čelili obrovskému ohrožení. Obávali se válek, nemocí a nedostatku, vlastně se nejen obávali, oni to všechno žili. Z tohoto pohledu se nám daří skvěle. Jenže nesmíte zapomenout na jednu podstatnou věc. Fyzická práce, a to i ta těžká, se liší od duchovní a duševní práce. Mám za to, že zmíněné zhutnění a koncentrace kognitivních procesů, které jsou zapotřebí pro to, abychom dnes obstáli v duchovní a duševní práci, působí specifickou formu stresu. A v některých ohledech vede k přetížení snáz než těžká fyzická námaha, která navíc nezřídka vede k nějaké změně – vidíme na první pohled, že jsme něčím hnuli. Podobné uspokojení máme zřídkakdy z duchovní práce. Musíte také zvážit, že zakoušíme časové zrychlení, které už neumožňuje odpočinek, vynecháváme přestávky, nikdy nevypínáme. Na tuto neustálou psychickou zátěž nejsme stavěni. Lidé se pak snaží ze všech sil přizpůsobit zběsilému tempu, optimalizovat se, dál se vzdělávat, dostat ze sebe všechno. A když to trvá roky, najednou onemocní. Už zkrátka nemohou. Žijeme ve společnosti optimalizace, v níž nás požadavky tržního hospodářství vedou ke stále větší nerovnováze.

Optimalizace je důležitým tématem vaší poslední knihy Obrana člověka. Je zmíněná optimalizace, tedy snaha vymáčknout ze sebe ještě víc, to, před čím je třeba člověka chránit?

Skutečně mám za to, že současné pracovní tempo je tak vysoké, že nemůžeme držet krok. Vezměte si v této souvislosti třeba zkracování doby spánku v moderním světě. Je zarážející, o kolik méně spíme ve srovnání s lidmi před sto lety. Puberta dnes také začíná dříve. Je to patrné na menstruaci, která se u dívek dostavuje o dva až tři roky dřív než před sto lety. To je velká změna. Znamená to, že urychlujeme procesy zrání. I to působí neúměrný stres. Mladý člověk si nemůže jen tak v klidu dospívat, protože je jeho tělo brzo stimulováno neúměrně vysokým počtem vzruchů.

Celý rozhovor si můžete přečíst v knize Proměny života. Pořídit si ji můžete za zvýhodněnou cenu 469 korun. Knihu si můžete objednat ZDE. 

Rozhovory, které najdete v knize:

Ruská válka

SVĚTLANA ALEXIJEVIČOVÁ, spisovatelka
SERGEJ KARAGANOV, politolog
WESS MITCHELL, politolog
CAMERON MUNTER, diplomat
ROBERT C. O’BRIEN, právník
HARALD WELZER, sociolog
BRUNO MAÇÃES, analytik

Český svět

CYRIL HÖSCHL, psychiatr
MILAN UHDE, dramatik, politik
JAROSLAV SVOBODA, imunolog
ANDREA BARTOŠKOVÁ, archeoložka
JAROSLAV ŠTURMA, dětský psycholog
JIŘÍ SUK, historik
PETR MATĚJŮ, sociolog
FRANTIŠEK SKÁLA, výtvarník, hudebník
MIROSLAV ŠIK, architekt
LUBOMÍR KAVÁLEK, šachista
EVA JIŘIČNÁ, architektka
MARTIN BOJAR, neurolog
DAŇA HORÁKOVÁ, novinářka, politička
JINDŘICH MANN, scenárista, režisér
JIŘÍ LÁBUS, herec
LADISLAV LÁBUS, architekt
MARGARETA HRUZA, režisérka
PAVEL HOLLÄNDER, právník
JÁCHYM TOPOL, spisovatel
JAKUB TROJAN, teolog
KAREL ŠIKTANC, básník

Orientace

FRANCIS FUKUYAMA, politolog, filozof
PETER TRAWNY, filozof
ROBERT PFALLER, filozof
MÁRIA SCHMIDTOVÁ, historička
MARTIN GURRI, analytik
JEFF GEDMIN, ředitel Rádia Svobodná Evropa
ERPING ZHANG, politolog
TOBY YOUNG, dramatik, novinář
PEER STEINBRÜCK, politik
TAYLOR DOWNING, historik
DAN SCHNEIDER, právník
FRITZ VAHRENHOLT, chemik
JESSE SINGAL, novinář
ADRIAN VERMEULE, právník
DENIS MUKWEGE, lékař
ED WEST, historik, komentátor
FRANK FUREDI, sociolog
THOMAS FUCHS, filozof a psychiatr

Hodnoty a peníze

NOURIEL ROUBINI, ekonom
GÜNTHER OETTINGER, politik
LARS CHRISTENSEN, ekonom
MAREK MORA, ekonom