3 Týdeník Echo - Rozhovor

Oportunisté už sliní prst. Čelíme tlakům na zglajchšaltování

TÝDENÍK ECHO

Témata: , ,

Matthias Matussek je autorem bestsellerů, které se v Německu přestaly recenzovat. Bývalý hvězdný novinář byl před třemi roky – přesněji řečeno od útoků v Paříži v listopadu 2015, které dal do souvislosti s politikou otevřených hranic Angely Merkelové – odložen na pomyslný pravý okraj společenského spektra. Muž s talentem pro provokace si z toho nic nedělá a těší se, jak budou jeho mravokárci obracet kabáty. Před svátky byl na pozvání CEVRO Institutu v Praze.


Pane Matussku, z čeho čerpáte optimismus?

Napříč celým světem můžeme pozorovat hnutí, kterému bych říkal kulturní válka. V Americe je to Trump versus liberálové a demokrati. Ve Francii proti sobě stojí dva tábory, a přece i podstatou fenoménu Žlutých vest je boj o to, kdo má kulturní svrchovanost. Ve Španělsku teď v jedněch provinciálních volbách zabodovala poměrně nová pravicová strana Vox. Brazílie, kterou dobře znám – žil jsem několik let v Riu – si zvolila pravicového prezidenta Bolsonara. Všude, kam se člověk podívá, jsme svědky silného, narůstajícího odporu proti progresivní levici.

Ale zrovna vaše Německo tomu trendu celkem úspěšně vzdoruje, ne?

To je dané hlavně tím, že z Křesťanskodemokratické unie, což bývala konzervativní strana, Angela Merkelová vytvořila další zelený projekt. Takhle CDU vzala a otočila naruby. Kancléřka by radši uzavírala koalice se Zelenými než s jinými stranami, což se ostatně ukázalo před rokem (po volbách se dohadovala koalice CDU, Zelených a liberálů; ti odešli z jednání s tvrzením, že Merkelová ve všech sporných bodech vychází vstříc jen a pouze Zeleným – pozn. red.) Tato dáma se za třináct let u vlády enormně proměnila. Celý svět překvapilo, jak v roce 2015 během uprchlické krize naráz vyhlásila, že hranice už neexistují a že všechny lidi se složitým životním osudem zveme do Německa. Bez ohledu na třenice, které to vyvolá v obyvatelstvu. Pozoruhodné je, že u tohoto plánu setrvala, a že jestli se od té doby nějak posunula, tak ještě víc doleva. Všechno, co je drahé konzervativcům – armáda, policie, vnitřní bezpečnost, ale i rodina a manželství –, obětovala na zelený oltář. Německo už dnes prakticky nemá armádu. Policie hlásí podstav. Manželství je takzvaně pro všechny. Současně mají náboženství i tradice být nahrazeny příslibem moderny, náboženstvím globalizace. To je projekt velkokapitálu. Velkokapitál má zájem o svět, kde už nejsou hranice, ale který sestává ze Starbucksů a obchodů Adidas. Celý svět se stane jedním trhem a místo národů ho budou obývat konzumní kmeny, vyznavači té či oné značky. V tomto smyslu je trvání na hranicích a na vlastních kořenech podvratná činnost proti dnešnímu kapitalismu. Kancléřka chce uskutečnit utopii, usiluje o nový světový řád. A to je koneckonců poznávací znamení levicových intelektuálů.

Ale i ona sama začínala jako konzervativní politička.

Musím říct, že pro mě je ta žena záhada. Nerozumím tomu, proč se tak změnila. Přitom její nástup přišel do zajímavé, slibné doby. V roce 2006 jsme pořádali mistrovství světa ve fotbale, které bylo po celém světě chválené, nikomu nevadilo, že domácí fanoušci fandí domácímu mužstvu. Němci se konečně začali cítit dobře ve své kůži, konečně objevili, že je možné být hrdý na vlastní zemi. Navzdory všem otřesným zločinům z minulosti. Ale postupně přišel zase zvrat. Kancléřka dnes už nemluví o vlastním národu. Uprostřed migrační krize prohlásila: Pokud teď ukážeme nepřátelský obličej k uprchlíkům, pak už to není moje země. Jednou místo „Němci“ řekla „ti, kdo zde žijí už déle“. Asi nás považuje za nějaký nomádský kmen, který odtáhne dál a udělá místo dalšímu kmeni. Z pohledu konzervativce to jsou samé strašné věci.

A není to tak, že se jako správná oportunistka jen přizpůsobila názorům, které zastává západoněmecký establishment? Když šla poprvé do voleb, kandidovala s pravicovým programem. A málem ji to stálo vítězství.

Ano, oportunistka je dokonalá, něco na vaší úvaze určitě bude. Taky víme bezpečně, že kancléřka si každý den nechá předkládat průzkumy veřejného mínění k jednotlivým politickým tématům. Víme to z dobře vyzdrojované knížky mého kolegy Robina Alexandera. (Kniha se jmenuje Die Getriebenen, vyšla v Německu roku 2017 – pozn. red.) V ní je taky zaznamenána ta neuvěřitelná otázka, kterou měla Merkelová položit svému ministrovi vnitra, když deset dní po otevření hranic chystali, že hranice zase zavřou. Věta: A můžete mi zaručit, že v televizi nebudou nepříznivé záběry z hranic? je pro mě geniální zkratkou šílenství, jehož jsme poslední tři roky svědky. Udělat rozhodnutí ve fatální věci podle toho, jak to vyzní večer ve zprávách, je skandální. Otevřít hranici na pár dní jako rychlé řešení humanitární krize, to se dalo pochopit a hájit. Ale jak se Merkelová potom vzpírala myšlence hranici zase zavřít, je prostě nepochopitelné. Donald Trump je vulgární egoman, můžeme jeho politiku v některých ohledech kritizovat. Ale dělá to, co řekne. Je autentický. Merkelová několikrát udělala pravý opak toho, co předtím slíbila. Je to typ politika, v němž nemáte šanci se vyznat. Byla schopna kritizovat Viktora Orbána a státy Visegrádu za uzavření balkánské trasy pro běžence, současně byla šťastná, že jste ji zbavili problému. Loni na podzim a letos na jaře, když se u nás skládala vláda a vedla se debata o zavedení stropu pro migraci, Merkelová dělala, jako kdyby s tím stropem neměla problém. A teď se ukáže, že po celou tu dobu vyjednávala v OSN pakt o migraci. A sice jako jeho hlavní iniciátor. Tím pádem jsou debaty o horní hranici pro azylanty zbytečné, protože se k nám může přistěhovat, kdo bude chtít. Je to zrada spáchaná ve světle reflektorů.

Historka kolem toho zavírání hranic naznačuje, že média politiky ženou před sebou. Proti tomu ale zaznívají názory, že média u vás naopak vládě zobou z ruky. Jak to je?

V Německu se politika a média spojily a v jednom šiku pracují na novém světovém řádu. Existuje studie Nadace Otto Brenera o psaní médií během uprchlické krize. Osmdesát procent analyzovaných článků a příspěvků bylo na podporu vlády. Jako čtvrtá mocnost, jako kritický pozorovatel, jako kontrola vlády tisk kapituloval. Je to jakýsi studený puč shora, puč horních vrstev proti nižším vrstvám. K tomu patří i omezování svobody názorů, což mi připadá obzvlášť nebezpečné. V Německu se musíme bránit proti fenoménu zglajchšaltování, který už začal nabírat totalitární rysy. Opravdu skličující je pro mě zglajchšaltování novin. Pracoval jsem ve velké redakci, ve Weltu. A tam už si dnes musíte dávat pozor, abyste nepřekročil linii. Moje žena vyrostla v NDR. Seznámili jsme se brzy po sjednocení, byla tehdy na praxi u východoberlínského primátora, hned jsem se do ní zamiloval. Pocházela z komunistické rodiny, její rodiče byli členové strany, měli strach z nových časů a taky strach o svoji dceru, o kterou se ucházel ten ničemný novinář ze Západu. Nicméně říkám to proto, že předtím studovala slavistiku na Lomonosovově univerzitě v Moskvě, a když přišla revoluce, bylo jí dvacet. Moje žena říká, že má dnes stejný pocit, jaký zná z NDR. Ossis jsou na to mnohem citlivější než my ze Západu, oni okamžitě vycítí totalitářsko-výchovné prvky.

Tady se nevyhneme okolnostem vašeho vyhazovu z Weltu před třemi lety. Jak to probíhalo?

Výpověď jsem dostal víceméně veřejně, přes Facebook, ještě během noci po masakru v pařížském klubu Bataclan. Sám jsem nejdřív na Facebook napsal post, že teď se jistě i u nás rozproudí debata o problému se čtvrtmilionem neregistrovaných islámských mládenců v Německu. Post jsem ozdobil sarkastickým smajlíkem, což jeden mně nepřátelský bloger vyložil jako můj cynický projev radosti. Šéfredaktor Weltu, můj odhodlaný nepřítel, který trávil ve funkci posledních pár dní, si to vzal jako záminku, označil mě na Facebooku za pomatence a oznámil, že interní vyřešení problému Matussek je na cestě. Za několik dní přicházím na redakční poradu, ale designovaný nový šéfredaktor mě nechce ani pustit místnosti. Takže se odehrála slovní výměna ve dveřích, kdy jsem řekl, že si vyprošuji, aby mě označovali ze pomatence. Nový šéfredaktor naopak tvrdil, že jsem celé vedení redakce označil za sráče. Šel jsem následně dolů do redakčního baru, kam mi za 20 minut volal kamarád, bývalý šéfredaktor Focusu: Právě čtu na internetu, že jsi byl s okamžitou platností propuštěn, protože jsi vedení redakce nadával, že jsou to sráči. Samozřejmě ani slovo na tom nebyla pravda. Ale nejde jen o mě. Mezitím máme v Německu zákon, který Facebook pod pohrůžkou vysokých pokut nutí mazat kontroverzní obsah. Máme teď nově globální pakt o migraci, kde se otevřeně deklaruje, že o migraci je potřeba psát humánně, pozitivně a že jen takové psaní si zaslouží státní podporu. Lidem, kteří jsou vůči politice vlády kritičtí, se vyhrožuje.

Co události v Saské Kamenici z konce prázdnin, jak do vašeho obrazu zglajchšaltovaného veřejného prostoru zapadají?

Na Saské Kamenici se dá dobře doložit, jak silný je dnes vliv státu na výklad konkrétní události. O demonstracích (následovaly po vraždě mladého muže v centru města skupinou Kurdů – pozn. red.) lokální tisk napsal, že se žádné pogromy nekonaly, že nebyly žádné hony na cizince. Ředitel kontrarozvědky také vystoupil s prohlášením, že zprávy o útocích na cizince nemůže potvrdit. Ale do análů vešla verze kancléřky Merkelové, že se štvanice na cizince konaly. Jako důkaz se používá jedno devatenáctivteřinové video natočené na mobil. Magazín Tichy´s Einblick, pro který dnes píšu, nedávno vypátral ženu, která to video natočila. Mají od ní místopřísežné prohlášení, že incident se ve skutečnosti odehrál obráceně. Ne že by demonstranti honili migranty, ale skupinka Syřanů naopak provokovala je, a dokonce na ně zaútočila. Jednoho demonstranta polili pivem a podobně. Paní vytáhla mobil z kapsy pozdě, takže klip ukazuje až druhou půlku incidentu, kdy jeden z demonstrantů pronásleduje migranta a žene ho do vozovky. Velká média spolu s vládou v tomto případě zřejmě úplně otočila pravdu. Ale odnesl to šéf kontrarozvědky, kterého poslali do důchodu. Zajímavé je, že kancléřka si je evidentně jista, že jí to projde. A ono jí to prochází. Včera jsem viděl nejnovější průzkumy, kde si 50 procent Němců přeje, aby zůstala v čele vlády. Záhada, opravdu záhada.

Mně připadá skoro neuvěřitelné, že se na veřejnost dostane takové zpochybnění vládní verze a vesměs všichni dělají, jako kdyby nebylo.

A v takové situaci jsme. Podobá se to chůzi tunelem. Někam jdeme, ještě nevíme, kam tunel vede. Všichni jsou trochu vystrašení, pořád se ohlížejí, když se utrhnete z hlavního proudu a ocitnete se příliš vepředu, čekají vás sankce. My ze Západu jsme oportunisté. Východní Němci stejně jako vy mají zkušenost s revoltou. Víte, že režim může dnes vypadat stabilně, ale za pár týdnů je všechno jinak a dosud platná dogmata jsou k smíchu. Ve Spolkové republice hrají velkou roli televizní diskuse a v nich má většina moderátorů instinkt chránit kancléřku, doslova kolem ní zřizují ochranný val. Myslím, že v České republice to tak nemáte, že u vás se i o Babišovi nebo o Zemanovi v televizi může normálně mluvit kriticky. Nebo o Václavu Klausovi. S Klausem jsem se seznámil na jedné konferenci asi před dvěma lety, výborný typ, šarmantní zjev, okamžitě jsme si notovali v odporu ke všemu, co reprezentuje – hádejte kdo? Merkelová. Vy Češi jste vůbec… Bral bych, kdybychom to v Německu měli víc jako vy. Musím říct, že Praha je výborná. Ty vibrace, které tu člověk cítí… Závidím vám město, kde každý dům má vlastní historii. Tradice je tak důležitá, historie je tak důležitá. Miluji a všude šířím Chestertonův postřeh, že tradice je demokracie s mrtvými. My Němci máme tu smůlu, že jsme svoje dějiny zčásti násilně vymazali, abychom světu dokázali, že s hrůzami, které se v nich taky odehrály, nemáme nic společného. Že vlastně už ani nejsme Němci. To je strašný stav. Žádný národ takhle nemůže žít.

Kritika Němců je dost rozšířená. Ale může vůbec člověk, když je vychováván s pocitem gigantické viny, být v dospělosti normální?

Nemůže. Němci jsou lehce šílení. Můj hrdina je Chesterton, apoštol zdravého rozumu. Britové mají dar common sense, což my postrádáme. Chesterton říkal: Abys byl zdravý, potřebuješ dvě věci. Musíš mít smysl pro rozumné uvažování, a současně být otevřený mystice. Mít smysl pro hádanku, pro pohádku a podobně. To nám Němcům tragicky chybí.

Je vítací kultura z roku 2015 a všechno, co následovalo, pozdní plod vyrovnání s Hitlerem?

Ano, jistěže vítací kultura byl pokus ukázat světu, že od toho zlého Hitlera jsme se už opravdu odstřihli. Pozoruhodné je, že nikoho ve světě kolem nás už by to ani nenapadlo, považovat nás za Hitlerovy následovníky. Jen Němci sami to ve svých hlavách pořád nosí, vzniká z toho nutkání neustále světu dokazovat, že už jsme hodní. A z toho vznikají potíže s vnímáním reality. Moje poslední knížka se jmenuje Bílý králík. Králík, jak známo, odvedl Alenku do podzemní říše divů, kde narazila na zamčené dveře. Na stole leží klíč, ale stůl je moc vysoký a ona na klíč nedosáhne. Všimne si pilulky, která leží vedle ní, spolkne ji a vyroste. Už si může otevřít dveře. Dostane se do dalšího pokoje, ten je teď pro změnu na ni příliš malý. Naštěstí tam stojí sklenice vody, stačí hlt a Alenka se zmenší tak, aby se vešla do pokoje. Bílý králík byla taky slavná písnička od Jefferson Airplane, hymna mých hippie dní. Ta písnička je o zkušenosti s LSD: One pill makes you larger, and one pill makes you small… Německo je poslední tři roky jako na LSD. Chybí mu cit pro správnou velikost věcí. Tam, kde bychom se měli chovat rozumně a pragmaticky, propadáme rauši. Srpen 1914 a nadšení pro válku. Rok 1933. Ale právě i vítací kultura 2015. Naopak tam, kde bychom měli skutečně snít a věřit – náboženství, víra v transcendentno –, tam jsme otupělí, apatičtí, naprosto bezduší. Náboženští analfabeti. Vyrostl jsem v katolické rodině a nikdy jsem to úplně neztratil. I když jsem zamlada v Berlíně bydlel v maoistické komuně, pro jistotu jsem si vedle předsedy Maa na poličku postavil i Panenku Marii. Co kdyby… Každopádně s věkem se ta výchova v člověku spíš zase posiluje, jsou to kořeny, za které musí být vděčný. Bohužel všude kolem sebe vidím, jak jsme se od těch kořenů vzdálili. Německo nejen že je dnes ateistická společnost, ale kvůli Hitlerovi i společnost bez dějinné tradice.

Takže měl pravdu šéf AfD Alexander Gauland, když nacismus označil za ptačí výkal na německých dějinách?

Nevím, jestli tím zamýšlel ještě něco dalšího, nebo skutečně jen to, co řekl. Ale samozřejmě že když stojím před gotickým dómem v Naumburku, nemyslím přitom na Adolfa Hitlera. Můj dobrý přítel Henryk Broder (známý německý publicista z polské židovské rodiny – pozn. red.) říká, že už je mu to u prdele. Že už si přestal lámat hlavu nad tím, jak se holocaust mohl stát. Stalo se, nemáme žádné dobré vysvětlení, proč zrovna v Německu. Na začátku 20. století byla Francie mnohem antisemitštější než Německo. Že odsud vyjde rasové šílenství a v takové formě, by tehdy nikdo neodhadl. V jedné své knížce (My Němci, 2006 – pozn. red.) jsem napsal a pak jsem za to dostal po puse, že Hitler je černá labuť německých dějin. Nepředvídatelná katastrofa. Dnes se každý považuje za odbojáře proti Hitlerovi, bohužel se zpožděním osmdesáti let. Bylo by asi lepší, kdybychom se tak vzorově jako dnes chovali před osmdesáti lety.

Z vašich slov vyplývá, že Německo je dnes už poslední velká společnost Evropy, kde se ještě jede starým směrem.

Musím říct, že máme některá specifika, která obrat komplikují. Merkelová instalovala takový režim, že asi vydrží ještě i nějakou dobu po jejím odchodu. Jak už jsem říkal, všude můžeme pozorovat změnu – od Ameriky přes Španělsko po Francii. Doufám, že začíná historický obrat. A jednou to pochopí dokonce i Němci. Pak všichni ti oportunisté velmi rychle změní notu. U některých z těch, kdo mě vyhazovali z redakce, už teď pozoruji, jak sliní prst.

Týdeník Echo

od 1099 Kč

Vychází každý čtvrtek

Více info

EchoPrime

od 249 Kč

Vychutnejte si neomezený přístup k prémiovému obsahu určenému pouze předplatitelům, který nemá na českém internetu obdoby

Více info

/
komentátor

Vystudoval Pedagogickou fakultu UJEP v Ústí nad Labem a posléze německá a rakouská studia na Fakultě sociálních věd UK. Ještě během studií pracoval v zahraničněpolitickém odboru prezidentské kanceláře. Od roku 1998 působil v Lidových novinách, v české redakci BBC a opět v LN. Několik let prožil v Německu a Británii. Je autorem politického životopisu Václava Havla do roku 1989 „Disident“ (Paseka). Druhý díl, který obsáhl Havlovo prezidentství, vyšel v roce 2014.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.