Hrdinové koronavirové doby. Život lékařů v první linii

Tohle není reportáž o tom, proč nejsou roušky a kdo za to může. Je o lidech, kteří novému koronaviru čelí z bezprostřední blízkosti. O těch, kteří denně vyšetřují a ošetřují pozitivní případy, i ty podezřelé, z nichž mnozí budou za pár dní pozitivní. Lékaři, sestry a zdravotníci z pražské Bulovky a Motola už čtvrtý týden jedou ve vyčerpávajícím tempu. Ale jsme teprve na začátku postupující pandemie. „Musíme zastavit tempo přibývání závažných případů a rozložit pandemii v čase. Jenom tak to může náš systém zvládnout a nezkolabovat jako v Itálii,“ říkají ti, kteří jsou v boji s virem COVID-19 v první linii. Hrdinové koronavirové doby.

Ztemnělým oddělením se jen občas roznese zvuk sirén přijíždějící sanitky. Je něco po půlnoci. Doktorka Kristýna Herrmannová zvedá za poslední hodinu snad třicátý telefon. Má dnes noční službu na infekční klinice Nemocnice Na Bulovce. Tedy na oddělení, které je mezi těmi nejvytíženějšími, kam směřuje nejvíc případů pacientů s podezřením na onemocnění COVID-19. V jednu chvíli Hermi, jak jí všichni už roky říkají, drnčí na stole tři telefony. Řeší logistiku, kam s pacienty, jaká další vyšetření budou potřebovat. Ve čtvrtém patře tu jsou umístěni ti pozitivní, kteří potřebují nemocniční péči. Dole negativní a suspektní – tedy ti, kteří mají nějaké příznaky choroby a čekají na výsledky testů.

„Vyrobili jsme si dotazníky, které nám šetří čas, potřebujeme se od pacientů dovědět hodně věcí, zároveň ale musíme minimalizovat kontakt s nimi. Té práce je tolik, sestra nestíhá, tak se musím naučit i její práci a zvládnout ji,“ vysvětluje další lékař ve službě, Vyacheslav Grebenyuk. Obléká si přitom nepropustný plášť, návleky na boty, dvoje rukavice, brýle, respirátor… Už je to rutina. Ještě před třemi týdny by málokdo věřil, že bude. „Za noc se do toho převleču tak třicetkrát, už jsem si zvykl,“ dodává. Vyšetřuje pacientku s teplotou a kašlem, která naštěstí nepotřebuje zatím nic jiného než udělat test a odeslat do domácí péče. Tak by to mělo být se všemi, kteří nevykazují žádné komplikace a mají příznaky nevyžadující žádný speciální přístroj. Stačí zalézt do postele a zůstat tam.

Ještě že to není ebola

Důležitým údajem, který nám může o novém koronaviru něco říct, je tzv. reprodukční číslo. Udává, kolik lidí průměrně pacient nakazí. Jestliže je číslo vyšší než jedna, bude počet nakažených růst, jestliže je nižší, nákaza odezní. Čím vyšší číslo je, tím vyšší je riziko epidemií či pandemií. Reprodukční číslo COVID-19 se pohybovalo na konci února v Číně mezi 2 a 2,5. Pandemická chřipka z roku 1918 měla reprodukční číslo 2 až 3, ebola 1,5 až 2,5 a SARS 2 až 5. Při epidemii eboly však 70 % nakažených umírá. Onemocnění COVID-19 není klasifikováno jako vysoce nebezpečná nákaza. Některá mnohem běžnější onemocnění ale mají reprodukční číslo podstatně vyšší. Na špičce žebříčku stojí spalničky (12 až 18), dále zarděnky (6 až 7), příušnice (4 až 7) či plané neštovice (5 až 7). „Máme štěstí, že to není hemoragická horečka, jako je třeba ebola, to by byla katastrofa,“ komentuje to věcně MUDr. Herrmannová. Nezbývá než být věcný a brát věci tak, jak jsou. „První případ se objevil 1. března. Byla jsem po službě, ale hned odpoledne už mi volali, že tu jsou dva pozitivní případy. Jsem myslím velice racionální člověk, ale chvíli jsem měla opravdu divný pocit, že jdu k pozitivnímu pacientovi. Ale to byl jen krátký okamžik, od té doby už je to rutina,“ říká infektoložka, která má zkušenosti i s prací v Africe a tamními chorobami. Jezdí pravidelně pomáhat do nemocnice v Itibu, kterou na západě Keni založil český zdravotník Aleš Bárta.

Ještě v noci přichází výsledek jedné z pacientek, doposud suspektní. Při kontrole ji Kristýna Herrmannová budí a sděluje jí radostnou novinku. Je negativní. Paní vypískne radostí a rukou sevřenou v pěst naznačí gesto vítězství. „Děvčata, já mám takovou radost! Pracuju v Českém statistickém úřadě, tam je 800 lidí, to by byla hrůza, kdybych to měla!“ Pacientka se ještě skoro nezřízeně raduje dobrých pět minut, než ji Hermi trochu zpraží, že se jí ale její dech vůbec nelíbí a že si vezme kyslík. Paní spokojeně nasazuje masku, je jí všechno fuk, hlavně že nemá Covid.

„Nejhorší je, že nikdo moc neví, kdy přijde vrchol pandemie, zatím pořád máme to horší před sebou. Čísla pacientů teď budou růst, jak se bude víc testovat. Všichni jsme si mysleli, že Evropa to zvládne mnohem líp, ale v Itálii jim to úplně ulítlo, nestihli to včas zachytit,“ bavíme se celou službu samozřejmě skoro pořád o nemoci, která je teď její hlavní pracovní náplní. Žije prací, na nic jiného teď není čas. Z posledního týdne strávila doma 48 hodin. „Nestíhám sledovat život venku, za branou nemocnice. Sloužím devět služeb v měsíci, to je 32 hodin nepřetržitě jedna služba, nevím, jak dlouho to vydržím. Stejně teď není možnost dělat něco jiného, někam chodit. Pozitivní na tom je, že nic neutratím,“ směje se.

Celý článek najdete už nyní na EchoPrime nebo od čtvrtka na prodejních stáncích. Týdeník Echo si můžete objednat ZDE.