Covid, nebo Putin?

Naivita, ustrašenost a diletantismus lídrů západního světa určuje naši budoucí zkázu. Dvě rizika, kterým jsme v poslední době vystaveni – jedno přírodní (covid) a jedno společenské (Putin) – dokázala nastavit zrcadlo jak každému z nás, tak i těm, které jsme si zvolili, aby nás vedli. To, co vidíme, není příjemný obraz. Každý se s ním musí vyrovnat sám.

Kolektivní neschopnost politických reprezentací Západu odhadnout reálná rizika a zejména jim následně čelit, probouzí úzkostné až panické sklony v každém z nás. Strach je ve zvířecí říši přirozený biologický proces, který má zabezpečit přežití jedince a ve výsledku i přežití druhu v nebezpečném světě. Pokud jsme vystaveni nebezpečí a vyvolá to emoci strachu, vede první reakce k útěku. Riziko přitom může, ale nemusí být reálné. Utíkat má smysl jen v případě rizika skutečného. V případě fiktivního rizika jsou panika a útěk kontraproduktivní, protože není jasné, před čím a kam máme utíkat.

Další možnou reakcí je postavit se riziku – obrana v první fázi a následný útok. I imunologie používá termíny veskrze válečné. Dvě úspěšné strategie imunitní odpovědi na riziko narušení stability organismu jsou tolerance a rezistence. Boj s nepřítelem může vést k podrobení se a akceptování přítomnosti infekčního organismu v našem těle nebo k eliminaci útočníka. Různé choroby vznikají právě v důsledku toho, že imunita použije neadekvátní odpověď.

Příliš silná reakce, ale i příliš slabá reakce na riziko je letální, zabíjí. Biologické systémy jsou v přírodě nastaveny adekvátně, přiměřeně. Tak byly totiž evolučně preferované, protože jen takoví jedinci mohli přežít. Imunitní systém není výjimkou. Více není lépe. Přehnaná reakce je to, co nás v případě covidu zabíjí – na úrovni reakce imunity, jedince i společnosti. Nedostatečná reakce je to, co nás zabíjí v případě Putina.

Emoce strachu dokáže naši obranyschopnost paralyzovat. Strach člověk nemůže ovlivnit. Emoce buď jsou, nebo nejsou. Můžeme ovšem ovlivnit spouštěcí podněty, které strach vyvolávají. A ty je nutné minimalizovat tak, aby v případě následné skutečné hrozby nebyl člověk emočně přesycený strachem a byl vůbec schopný reagovat. Lídři musí emoce strachu krotit tak, aby zbytečný strach společnost neparalyzoval. Když se to nepodaří, tak jako v případě covidu, vyvolá to následně krizi ve společnosti. Neschopné vedení nemělo ponětí o zásadách krizového řízení v covidové době, o roli důvěry a komunikace. Projevilo se to opakovaně na všech úrovních a ve všech zemích západního demokratického světa.

Při vedení mas jedinců spočívá dobrý leadership v tom, že musí včas odhadnout správný směr vedení, adekvátní intenzitu a dobu trvání akce. Ochrana, pod kterou se masy rády schovají, je vždy účinnější, když je poskytnutá jako prevence. Ne jako následná reakce, to už je často pozdě, a následky jsou mnohem vážnější. Abychom mohli poskytnout ochranu, potřebujeme správný úsudek, provést inferenci, která se musí zakládat na správném pozorování skutečnosti, na zkušenostech, na znalostech a na analytických schopnostech týmů, které jsou předem určené a sehrané jako dobře fungující stroj. Hlavně si musíme položit správnou otázku, stanovit si správný cíl.

To vše v době covidové selhalo, toho nebyli a nejsou západní lídři schopní. To vše selhává, nebo se jen velice pomalu dává do pohybu i nyní, při mnohem větší hrozbě putinovského Ruska, kterou bylo lze očekávat. Ta paralela je až příliš silná. Putin je ovšem podstatně rychlejší a ničivější než covid.

Vrcholem arogance evropských lídrů vůči ukrajinskému boji je vídeňský starosta, který po nuceném naočkování svých spoluobčanů už nepotřeboval čínské respirátory FFP2, a tak je pošle ve třech kamionech bojující Ukrajině. Nebo panák Timmermans, který veřejně spřádá konspirační teorie o klimatické změně jako zdůvodnění Putinovy agrese. To jsou tragikomické figury evropských lídrů. V kontrastu k nim stojí původním povoláním komik jako skutečný státník.

Podobná selhání současných vůdců jsou důsledkem dlouhodobé dekadentní politiky Západu. Lidé tohoto typu jsou dnes ve vedení států a nadnárodních i národních institucí. Lidé bez vize, bez vědomostí, bez zdravého úsudku, bez odvahy vést. Konsensuální trosky, nic víc. Skutečná dlouhodobá hrozba pro západní svět není v tom, že se tito lidé do významných pozic dostali. Ta hrozba je v každém z nás, v naší neschopnosti toto nebezpečí rozeznat a poučit se z vlastního selhání. Nechceme si sami připustit, že jsme naší předchozí volbou selhali. Napříště je již nemusíme volit a můžeme si prostě vybrat lepší vůdce. Bohužel, naše schopnost odhadnout předem jejich kvality se limitně blíží nule. A výběr je velice omezený. Nepoučitelnost a hloupost je na Západě všeobjímající.

Leadership západního střihu se dostal do situace, kdy se řídí špatně provedenými průzkumy veřejného mínění a radami píáristů více než profesionální prací dlouhodobě a kvalitně vyškolených odborníků. Nemáme je, nemá je EU, ztrácí je i Británie a USA. Mnoho kvalitních lidí rezignovalo, mnoho potenciálních lídrů emigrovalo. Odborníkem a politickým lídrem se zde stává ten, kdo je známý nebo má známé. Evropou obchází strašidlo nepotismu. Příkladem je obsazování vedoucích postů dozorčích rad, vzdělávacích institucí, státních ústavů, ministerstev, ale i mezinárodních regulačních institucí. Covid to trochu rozkryl, alespoň pro tu část občanstva, která o to stojí a stará se. Nemám pochyb o tom, že většina zájem nemá a rezignovala. Bouráním a znevažováním institucí ovšem systém západních demokracií nezachráníme.

Debrífink dvou současných krizí – covidové pandemie a putinovské agrese – jistě nastane. Umění rozlišovat reálná rizika od pseudorizik je základem pro naše přežití. Odvaha, integrita a konzistence jedinců při odpovědi na rizika je základem zdravé společnosti. Naučí to Ukrajina demokratický Západ? Šance tu je.

V opačném případě se totiž nacházíme chvíli před pádem Konstatinopole v roce 1453 do rukou hord nájezdníků z východu. Ta moderní bitva o Konstantinopol začala nyní na Ukrajině. Je to střet dvou neslučitelných principů. Na Ukrajině se teď bojuje o budoucnost ustrašeného individualistického západního světa proti expanzivnímu asijskému kolektivnímu principu. Na dlouhou dobu.