Joyce a Hrabal: dva svatí moderní doby

Shodou okolností se v minulých dnech sešla dvě literární výročí: sto let od prvního vydání Joyceova Odyssea, toho „nejdůležitějšího románu dvacátého století“, jak by mohl znít častý reklamně-kritický slogan, a pětadvacet let od smrti Bohumila Hrabala. Jsou to dvě samozřejmě zcela odlišné události, ale dejme tomu, že kdyby byl nějaký literární kalendář – jako že nějaký určitě je –, člověk literární víry si ta data zaškrtne červeným fixem. Protože to jsou dvě data obzvláštní posvátnosti.

Joyce a Hrabal, to je i není souřadná dvojice: Odysseus vyšel, když osmiletý Bohoušek jezdil na prázdniny k strýci Bohumilu Kilianovi do Obřan u Brna, a Joyce zemřel, když se osmnáctiletý Hrabal naučil v Eckertově soukromé obchodní škole psát deseti prsty na psacím stroji, což se mu později hodilo a stalo se součástí jeho tvůrčí metody. Proud vědomí, kterým Hrabal napsal některé své vrcholné texty, se však odvinul, ať už vědomě, či nevědomě, z Joyceova zakladatelského tvůrčího aktu: otevření vnitřního světa lidského nitra a vpuštění spodních vrstev vědomí do literatury, čímž se zásadně změnil kulturní kánon. Stream of consciousness, pramen textu, který se z takového činu vyřinul, sice Joyce úplně nevynalezl a neobjevil, neboť tady byl v nějaké podobě vždy, ale on ho svedl do hlavního řečiště modernismu, z nějž už ho nešlo odvést. Druhým jeho hlavním přítokem byl Kafka.