Koronavirus jako moment zvratu v systémové korupci?

POLITICKÁ ARÉNA

Koronavirus jako moment zvratu v systémové korupci?
Česká republika se bez větších pochyb nachází v největší krizi své moderní existence Foto: SHUTTERSTOCK
Politická aréna

Ivan Langr

Česká republika se bez větších pochyb nachází v největší krizi své moderní existence. Kvůli epidemii koronaviru se totiž politickým elitám podařilo nahodilými bezkoncepčními zásahy takřka nemožné – za necelý rok prakticky zdecimovaly domácí ekonomiku i veřejné finance, společnost samotná je pak vnitřně rozštěpena mnoha konfliktními liniemi a atrofují v ní dosud silné sociální vazby.

Připočtěme i aktuální politickou krizi, navazující na dlouhodobá selhání některých ústavních činitelů a jejich nohsledů, kteří zemi svými zájmy kormidlují z bezpečného přístavu EU a NATO do mnohem nejistějších vod východních, rusko-čínských. Snížená míra kontrolních mechanismů (v nouzovém stavu v některých oblastech např. fakticky pozbyl významu zákon o zadávání veřejných zakázek), relativizace tradičních etických korektivů a především zmnožené úsilí dobývat rentu z veřejných zdrojů, které se usídlilo v družině predátorů ve vrcholných patrech správy země, tvoří přímo ideální prostředí pro invazivní šíření dávno zdomácnělé systémové korupce. Navzdory tomu všemu ale můžeme mít paradoxně před sebou historickou šanci prohnilý systém radikálně zvrátit.

Velký třesk po Švédsku

Když se na počátku 19. století ocitlo Švédsko po prohrané válce s Ruskem ve velké vnitřní krizi, která ohrožovala samotnou nezávislost státu, rozhodly se politické elity totálně reformovat tehdy silně zkorumpovanou zemi. V průběhu dalších desetiletí prošlo království velkou ústavní a institucionální změnou, která vyústila v meritokracii. Dnes je Švédsko v míře korupce jednou z nejméně postižených zemí, zatímco Česko aktuálně uzavírá pátou desítku korupčního žebříčku ve společnosti Ománu a Rwandy (nakolik Rwanďany těší být na stejné úrovni s Českem, není známo). Impulzy pro velký třesk (big bang), jak se v odborných kruzích kompletní radikální proměně veřejných institucí přezdívá (Rothstein & Teorell 2015), přitom ve Švédsku byly tři:

  • silné ohrožení státní suverenity,
  • dlouhodobě zprofanovaný a již neudržitelný systém,
  • prozření většiny politických elit, že je třeba nastolit nový začátek.

Pokud se analogicky podíváme na současné Česko, jeho stav balancuje na ostří společenské únosnosti. Naše státní suverenita sice není ohrožena, ale země je fakticky rozleptávána zevnitř. Koronavirová krize povýšila systémovou korupci na standardní vzorec institucionálního jednání a v kombinaci s naprostým selháním vládnutí vyvolává vůli po změně. Už ne latentní, ale jasně slyšitelnou a veřejně deklarovanou i mnoha politickými elitami na všech úrovních veřejné správy. Koronakrize teď zkrátka může být spouštěčem, přelomovým momentem pro pozitivní společenský zvrat.

Jak ovšem začít? Desaterem!

Jakkoli volání po reformách začasté vzniká dole, tedy jako reflexe občanské společnosti, nezbytnou podmínkou pro jejich uskutečnění musí být shoda mezi důležitými aktéry nahoře. Musejí si spočítat, že náklady na korupční úsilí je stojí víc než možné korupční benefity. A pak jsme na správné cestě. Systémová korupce totiž vyžaduje vysoké náklady na uspokojení řady vzájemně provázaných kroků – mj. na své vlastní krytí, na vyjednávání o konkrétních ilegálních aktivitách, výnosů z nich i jejich distribuci ke koncovým hráčům, na organizovanou souhru v síti kompliců, na jejich podíly na zisku aj., a pokud tyto přetečou únosnou míru, korupce se zkrátka již přestane aktérům vyplácet.

Zásadním předpokladem důsledného restartu je ovšem brzká politická změna na vládní úrovni, eliminace obřího střetu zájmů předsedy vlády i radikální proměna charakterů na prezidentském postu a v jeho bezprostředním okolí po roce 2023. Přesto to ale velkému třesku po Česku už rozhodně nemůže stačit. Automatickou výměnu zprofanovaných figur totiž musí tentokrát doprovázet i široká institucionální reforma. Jak uvádí Rothstein (2011), je třeba dosáhnout bodu zlomu a nastolit novou rovnováhu; kosmetické úpravy naopak povedou jen k zakonzervování současného stavu.

Jak by tedy v praxi mohlo vypadat klíčové desatero pro velký třesk po Česku?

  1. Změna volebního systému do sněmovny (= spravedlivější ke kandidujícím subjektům a férovější k hodnotě voličských hlasů).
  2. Vyjasnění postavení prezidenta republiky v rámci ústavního pořádku (= přímo x nepřímo volený vs. Ústava ČR a ústavní zvyky).
  3. Posílení pravomocí Senátu v rámci vyvážení se sněmovnou (= zdravé právní prostředí, tj. větší efektivita při korigování mnohdy divoké práce poslanců a účelnost zákonů pro praxi).
  4. Deprivatizace státní správy (= rozrušení etablovaných korupčních vazeb mezi byznysem/ veřejnou správou/ politikou; část byznysu je totiž existenčně závislá na veřejných zdrojích, stejně jako správa závislá na outsourcingu. Správa ale musí jednat ve veřejném zájmu a nikoli v tom soukromém, byznysovém).
  5. Důsledná implementace tzv. strategického vládnutí zejména v ústřední státní správě (= eliminace rozhazování miliard za nelegální zadávání veřejných zakázek, neefektivní plánování na ministerstvech a jejich neúčelné hospodaření s veřejnými zdroji).
  6. Posílení postavení NKÚ a vymahatelnost jeho kontrolních nálezů v praxi (= větší váha auditům NKÚ, odhalujícím nelegální i neúčelné plýtvání miliardami z veřejných rozpočtů).
  7. Očištění části justice i ÚOHS od klientelistických sítí.
  8. Depolitizace a zvýšení nezávislosti všech vyšetřujících složek (= policisté a státní zástupci musejí mít odvahu i prostor pro důsledné vyšetřování vč. vysoce postavených figur).
  9. Totální reforma financování politických stran a volebních kampaní (= stop černým fondům stran, do nichž utíkají milióny z veřejných zakázek).
  10. Systémová vzdělávací reforma na všech stupních škol (= kvalitní školství s rovnými šancemi, kvalitní vzdělávání budoucích pedagogů a vzdělaný občan jako nositel nekorupčních hodnot).

Soubor navržených opatření je ovšem jen základní vstupní sadou, významně rizikovou je například i oligarchizace mediálního trhu aj. Švédský průmyslník Egon Linderoth mj. míní, že: „pokud chce šéf firmy ve své firmě podnítit víru v budoucnost, musí tuto víru mít především on sám. Pokud vedoucí představitel firmy chce, aby lidé ve firmě vyvíjeli více energie, musí být sám energickou osobností. Etické hodnoty, které chce prosazovat ve své firmě, musí být především hluboce zakořeněny v jeho vlastní osobnosti.“ (Linderoth 2002). Zjednodušeně řečeno, je to v neposlední řadě i o postupném etablování kultury pečlivého výběru vhodných figur na ta nejvyšší místa. A nemluvím pochopitelně jen o byznysu.

Autor je od roku 2014 náměstkem primátora Liberce, dlouhodobě se zabývá výzkumem systémové korupce na FSV UK a na téma publikuje.